"Již více času nebude."
(Zj 10,6)
Bible a zdraví

"... Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji."
(Ex 15,26)               


"Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá."
(Ježíš, Mt 7,14)







Návštěvní kniha
Kontakt
bibleazdravi@o2active.cz





Jste . návštěvník


Malý kurz Bible
První - největší přikázání


Marek 12,28-31: "... Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není."

Vidíme, že Pán Ježíš shrnul celé Desatero do dvou přikázání. První - největší - přikázání v sobě ukrývá všechna čtyři přikázání obsažená na první kamenné desce Desatera. Tato přikázání se týkají našeho vztahu s Bohem, tedy vztahy člověk-Bůh. Jestliže opravdu miluji Boha z celého srdce, pak
  • nebudu mít žádnou modlu - jiného boha před Hospodinem
                                        (1.přikázání)

  • nebudu degradovat Boží majestát žádnými "rytinami" - obrazy, sochami
                                        (2.přikázání)

  • nebudu zlehčovat Boží jméno jeho lehkovážným vyslovováním
                                        (3.přikázání)

  • budu respektovat jeho vůli a světit sobotu - ten den, který On určil - protože toužím po jeho přítomnosti a požehnání, které mi obzvláště v tento den zaslíbil                   (4.přikázání)
Zcela obdobné je to s druhým největším přikázáním, které v sobě soustředí všech zbývajících šest přikázání z druhé desky Desatera. Na druhé desce jsou přikázání usměrňující naše mezilidské vztahy, tedy vztahy člověk-člověk.
Jestliže opravdu miluji bližního svého jako sám sebe, pak
  • budu milovat své rodiče a mít je v
    úctě                              (5.přikázání)

  • nebudu bližního nenávidět, natož jej chtít zabít                     (6.přikázání)

  • nebudu mu chtít ublížit rozbíjením jeho manželství                    (7.přikázání)

  • nebudu jej okrádat       (8.přikázání)

  • nebudu jej pomlouvat a křivě proti němu svědčit                (9.přikázání)

  • a nebudu mu nic závidět a přemýšlet, jak jej o cokoliv připravit
                                     (10.přikázání).
Výše citovaný Ježíšův výrok o dvou největších přikázání opravdu nelze chápat jinak, viz např.:

Řím.13,8-10: "Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš´ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.´ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona."

Chceme-li tedy plnit dvě největší přikázání Pána Ježíše, bude třeba lépe porozumět jednotlivým přikázáním na obou kamenných deskách, protože právě ona definují, co znamenají Kristova slova. Jinak si může pod pojmem "milovat" představovat každý co bude chtít.


2.Mojž.20,1-17 DESATERO
Zde se v Bibli nachází Desatero. Než budeme pokračovat, prosím, přečtěte si je celé - třeba zde

Mravní zákon - Desatero - možná lidé chápou jako něco, co nás chce omezovat, něco nám brát. Opak je pravdou. Je-li poslušnost zákona výsledkem mé víry, plním-li zákon z lásky, prožívám opravdovou svobodu. Pak není pravdou, že JÁ NESMÍM (např. kouřit), nýbrž JÁ NEMUSÍM (např. kouřit), protože jsem od tohoto osvobozen. Tuto svobodu nám může dát jedině Ježíš Kristus, protože bez něho v tomto směru nezmůžeme nic. (Jan 15,5; Řím.14,23)
Jestliže tedy vírou získáme sílu žít podle "zákona svobody", pak se nám jednotlivá přikázání stávají vlastně krásným
zaslíbením. Ne ty nesmíš krást, ale od nynějška ty už nemusíš krást. "Nepokradeš" se mění z příkazu (zákazu) na zaslíbení.

Všimněme si, že deset přikázání je vlastně deset ukazatelů ke štěstí. Pokud by se podle nich lidé řídily, bylo by nám dobře na zemi. Nakonec - všechny vlády světa mají Desatero nějakým způsobem zakotveno ve svém zákonodárství, alespoň co se týče druhé desky zákona, která řeší vztahy člověk-člověk.


Podívejme se ve stručnosti, jak neměnný Boží mravní zákon vykládá sama Bible.
Vždy je třeba sledovat biblický kontext, abychom se vyvarovali vlastní spekulaci ... (2.Petr.1,20-21).



Důležitý úvod
(verše 1 - 2)

2.Mojž.20,1-2: "Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví."

Egypt je v Bibli často symbolem hříchu, života v hříšném světě.

Bůh nejdříve vyvádí svůj lid z Egypta a pak jim předkládá svůj svatý zákon k poslušnosti.

Lila K, 2011

Je tím vyjádřena důležitá skutečnost, že nejdříve musí přijít
záchrana (evangelium), vírou přijatá Kristova oběť, a pak teprve - jako ovoce víry - může přijít poslušnost zákona.

Jestliže zákon neplníme, pak něco není v pořádku s naší vírou.

Jakub 2,26: "Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků."

Nemá smysl bojovat s hříchem jen svými silami, chtít sami naplnit zákon. Na to nemáme! Chceme-li mít pěkná jablíčka, pak pečujeme o strom, ne o jablka. Stejně tak zákon můžeme naplnit (nést ovoce poslušnosti) jedině tehdy, je-li v pořádku náš vztah ke Kristu, je-li on v nás a my v něm.

Jan 15,5: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic."

To je problém naší víry.

1.Jan 5,4: "neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra."

Celý život křesťana je o víře, naději, lásce a svobodě.


První přikázání
(verš 3)
2.Mojž.20,3: (kralic.) "Nebudeš míti bohů jiných přede mnou."

Vše, co ve svém životě stavíme před (nad) Boha, je modlou. Peníze, sláva, moc, vášně, jídlo, sex, ale i lidé - manželka, dítě,...

Biblický kontext k 1.přikázání:

Pán Ježíš říká, že milovat Boha nade všechno je největší přikázání.
Mat.22,37-38:(kralic.) "On mu řekl: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání." (5.Mojž.6,4-6 - totéž ve Starém zákoně)Dá-li člověk Boha na první místo ve svém životě, pak umí dát každé další věci správné pořadí - získá do srdce klid a mír. Všechny problémy jsou z toho, že tomu často tak není. Jak mohu poznat, co mám na prvním místě? Snadno: kam běží mé myšlenky ve volné chvíli - tam je můj poklad, to mám na prvním místě.
Katolický katechismus: "V jednoho Boha věřiti budeš" - nevhodné, viz Jakub 2,19 - i ďáblové věří v jednoho Boha - ale třesou se.

Mat.6,24: (kralic.) "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku."

Za "mamon" můžeme dát cokoliv, nejen peníze. Tomu pánu sloužíme, kterému dáváme v životě přednost, koho máme na prvním místě. Je to Bůh, nebo "mamon"?

Iz 43,10-11: (kralic.) "Vy svědkové moji jste, praví Hospodin, a služebník můj, kteréhož jsem vyvolil, tak že můžete věděti, a mně věřiti, i rozuměti, že já jsem, a že přede mnou nebyl sformován Bůh silný, aniž po mně bude. Já, já jsem Hospodin, a žádného není kromě mne spasitele."
Hospodin - spasitel je náš jediný Bůh.


Když to nejde jinak

Mat.19,29-30: (kralic.) "A každý, kdož opustil by domy, nebo bratry, neb sestry, neb otce, neb matku, nebo manželku, nebo syny, nebo pole pro jméno mé, stokrát více vezme, a život věčný dědičně obdrží. Mnozí pak první budou poslední, a poslední první."

Rozhodující je dovětek: "Mnozí pak první budou poslední, a poslední první." Důležitá je motivace. O co mi jde? Jediná správná motivace je láska.

Jestliže např. kvůli nevěřící ženě opustím Boha, zahyneme oba - a navíc nemám záruku, že mne neopustí zítra ona.
Řekne-li ona: "Buď já, nebo ten tvůj Bůh" a já zůstanu věrný Bohu, mohu časem i ji zachránit (modlitba, Boží milost). (1.Jan 5,14-16)

Mat.10,36-37: (kralic.) "A nepřátelé člověka budou domácí jeho. Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna nebo dceru více nežli mne, neníť mne hoden."

Budeme-li Boha milovat na 1. místě, nebude to na úkor
naší lásky k bližním, např. manželce. Naopak - současně s láskou k Bohu roste i naše láska vzájemná. Bude-li moje láska k Bohu nekonečná, může být láska k člověku nekonečno mínus jedna.

Láska bez Boha je sebeláska - viz praxe - rozvody aj.



Druhé přikázání
(verše 4-6)

2.Mojž.20,4-6: (kralic.) "Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne, A činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázaní mých."

Zatím co 1. přikázání zakazuje uctívat nepravé bohy, tak 2.přikázání zakazuje uctívat Boha pod jakoukoliv symbolickou formou.

Katolický katechismus: toto přikázání zrušeno!!!

Proč Bůh nechce bohoslužbu přes rytiny (umělecká díla)? Je to degradace Božího majestátu na lidskou úroveň.

Biblický kontext k 2.přikázání:

1.Tim.6,16: " On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět...."

Proto jej nemůže také nikdo napodobit.

Co říká Pán Ježíš?
Jan 4,24: " Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti."

Není důležité kde (k čemu), ale jak se modlit.

Modlím-li se "v duchu a v pravdě", nemusím si před něco stoupat.

Pán Bůh je tak veliký, mocný, všudepřítomný - a já se mám modlít k něčemu?! Každé naše zobrazení Boha je jeho zneuctěním.
Skut.17,24.25.29: "Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. ... Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem."

Může být jasnější řeč? Kde se schází Boží lid, tam je přítomen Bůh - ať je to chrám, nebo jeskyň, či sklep. Sám o sobě chrám nic neznamená.

Ani Pána Ježíše nemáme zobrazovat za účelem uctívání. Možná proto nezůstala žádná podobizna, ani záznam, jak vypadal. Nejde o to uctívat jeho obraz, ale žít podle jeho přikázání.

Kříž - byl vždy kultovním znakem pohanů, kteří uctívali bála - slunce. První křesťané také používali kříž, ale jako symbol (vedle symbolu ryby). Proti symbolu není námitek. Jakmile se však symbol stane kultovním předmětem (předmětem k uctívání, modlení, klanění se atd), pak se stává předmětem druhého přikázání.

Varování před rytinami (obrazy, sochami, apod.):

Iz 42,8: "Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám."

Iz 42,8: "Kdo si boha vyrábí, jen modlu si odlévá; nebude z toho mít žádný prospěch....."

5.Mojž.4,15-16: " V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu, žádné sochařské zpodobení: zobrazení mužství nebo ženství,"

Třetí přikázání
(verš 7)

2.Mojž.20,7: (kralic.)"Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo."

V Božím jménu se modlíme. Když ho vyslovujeme, uvědomujeme si, že s ním hovoříme, že Ho oslovujeme.

Jak nesmyslné je z tohoto pohledu braní Božího jména "jen ze zvyku"! Představte si, že jste kupříkladu pan Nováček. Vstoupíte do místnosti plné lidí a slyšíte stále kolem sebe své jméno: "Do Nováčka", "Nováčku", "pro Nováčka", "můj Nováčku", atd. Asi byste rychle odešel. Kdyby vás pak někdo z nich vážně volal, asi byste tam raději nešel.

Biblický kontext k 3.přikázání:

Žalm 111,9: (kralic.)"Vykoupení poslav lidu svému, přikázal na věky smlouvu svou; svaté a hrozné jest jméno jeho."
Jméno Boží máme vyslovovat s největší úctou
a šetrností - v hovoru i v modlitbě. Nikdy ne při údivu nebo rozčilení, nebo ze zvyku, "...neboť nenechá bez pomsty (bez trestu - ekumena) Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo."

Žalm 138,2: (kralic.)"... nebo jsi zvelebil nade všecko jméno své a slovo své."

Třetí přikázání se týká též neúcty k Božímu slovu. Vtipy vyvozené z biblických výroků, nedůstojné chování při bohoslužbě, ... jsou v různé míře přestoupením třetího přikázání.

Skut.4,12: "V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni."

Když člověk přijme Ježíše Krista do svého srdce, je mu pak velmi nepříjemné slyšet, jak lidé často, zcela zbytečně nebo i rouhavě berou jeho drahé jméno.

Čtvrté přikázání
(verše 8-11)
Katedrála postavená v čase

2.Mojž.20,8-11: (kralic.)"Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své; Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho."

Kdy zavedl Bůh sobotu?

"... Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho." (verš 11)

Sobotou skončilo a vyvrcholilo stvoření a Bůh sobotu ustanovil po šesti stvořitelských dnech za den odpočinku.

Bůh nebyl unavený, aby musel odpočívat. Sobotu zavedl kvůli nám, abychom s ním měli obecenství - to je pravý význam dne odpočinku (ne, že máme ležet na kanape).

Oddělení soboty není dáno smlouvou se židovským národem, ale vychází z vyšších principů: "Sedmý den je den odpočinutí Hospodina ..." (v.11). Odvoláním na stvořitelský týden poukazuje na nežidovský původ. První Žid se narodil až dlouho po potopě.

Bůh má každý den 24 hodin pro nás. Pro nás pokládá za nezbytné, abychom si každý týden sedmý den uvolnili pro něj, zanechali každodenní práce a světili sobotu. Tato doba je vzácným Božím darem. Nutně potřebujeme tento čas, abychom prohloubili naši lásku k Bohu.

Biblický kontext k 4.přikázání:

1.Mojž.2,1-4: (kralic.)"... A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý .... I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho;...."
Sedmý den Bůh požehnal a posvětil. "Posvětit" znamená oddělit k svatému účelu. Jako se Bible liší od ostatních
knih, tak se liší sobota od ostatních dnů. Je posvěcena Bohem. Leží na ní zvláštní požehnání, které může přijmout každý, kdo ji světí.

Lidé staví krásné chrámy, ale četli jsme, že to pro Pána Boha nehraje velkou roli. Bůh svoji katedrálu nepostavil v prostoru, ale v čase.

Sobota je věčné znamení Božího lidu

1.Par.17,27: "Dáš-li mu, Hospodine, požehnání, bude požehnán navěky!"

Boží požehnání platí "navěky!" Když Bůh posvětil a požehnal sobotu, učinil ji věčným "znamením" svého lidu.

Ezech.20,12.20: (kralic)"... Též soboty mé svěťte, i budou na znamení mezi mnou a vámi, aby známé bylo, že já jsem Hospodin Bůh váš."

Adam s Evou nebyli Židé, ale od prvního dne svého života světili sobotu. Ve Starém zákoně Židé - vyvolený lid světí též sobotu, protože sobota je znamením mezi Bohem a jeho lidem. Dnes - v novozákonní době - chceme-li patřit k Božímu lidu, znamení zůstává stejné. Navěky.

Mar.2,27-28: "A řekl jim: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou."

Sobota je učiněna pro člověka (ne pro Žida), a ne člověk pro sobotu. To, že Židé učinili ze soboty břemeno pro lid, nic nemění na skutečnosti, že Bůh původně sobotu učinil pro lidi požehnáním. Pán Ježíš sobotu nerušil, ale očišťoval ji od nánosu židovských nařízení a příkazů, které z ní učinily nesnesitelné břemeno.

2.Mojž.20,8: "Pomni na den sobotní, abys jej světil." "Pomni" - nebo "pamatuj" (ekumena) - jediné přikázání z deseti, které takto začíná. Bůh věděl o zapomětlivosti lidí. Toto přikázání je natolik jasné, že bychom se museli velice namáhat, abychom mu nerozuměli.

Který je 7. den týdne?

Podle Bible je sobota 7. den týdne a neděle 1. den týdne.

Viz např.:

Mat.28,1: "Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu."

Pro týden nenacházíme nikde ve vesmíru opodstatnění. Rok je doba oběhu země kolem slunce, měsíc je doba oběhu Měsíce kolem Země, den je doba otáčky země kolem své osy.

Pro týden nic nemáme - jen Bibli. Týden je dán sobotou, sedmým dnem. Sedmý den není neděle. Má-li být středem týdne středa (též německy - mittwoch), pak musí být 7. dnem sobota.


Mnohé kalendáře, kalkulačky, digitální hodinky a podobně mají dodnes toto pořadí dnů týdne.
více


Sobota = Boží pečeť Desatera

Boží slovo nás informuje, že pro 2.příchod Krista budou připraveni jen ti lidé, kteří budou vlastnit Boží znamení - pečeť.

Zjev.7,1-3: "... v ruce držel pečetidlo živého Boha a mocným hlasem volal na ty čtyři anděly, jimž bylo dáno škodit zemi i moři: 'Neškoďte zemi, moři ani stromoví, dokud neoznačíme služebníky našeho Boha na jejich čelech!'"

V symbolické řeči Bible představují větry války a zničení. Zapečetění věřících je pro Boha velmi důležité. Pokud tento úkol andělé neukončí, nepřipustí zničení země. Andělé zadržují satanovu zuřivost, dokud veškerý Boží lid nepřijme Boží znamení - pečeť.

Každá vladařská pečeť vlastní tři znaky: Jméno, titul a vládní území zákonodárce.

Jedině čtvrté přikázání v celém Desateru má tyto znaky:
2.Mojž.20,8-11: "... Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. ..... V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich"
Je zde Boží jméno (Hospodin, tvůj Bůh), jeho titul (Stvořitel) a také vladařské území (nebe i země).

Čtvrté přikázání osvědčuje autoritu, která stojí za Desaterem. (Pečeť má tři význami: Je symbolem vlastnictví, pravosti a autority.)

Ezech.20,12.20: "Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já Hospodin je posvěcuji. .... Svěťte mé dny odpočinku a budou znamením mezi mnou a vámi, abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Bůh." (Dtto též 2.Mojž.31,16-17)

Bůh učinil sobotu znamením své stvořitelské a spasitelské moci. Jestliže světím sobotu jako Boží den klidu, uznávám tím Boha za svého Stvořitele a Vykupitele. Pán Ježíš nejen při stvoření, ale i vykoupení potvrdil sobotu: V pátek umírá, v sobotu odpočívá v hrobě a v neděli ráno vstává k další činnosti.

Na rozdíl od jiných přikázání neexistuje jiný důvod zachovávat sobotu než ten, že to Bůh řekl. Jde jednoznačně o uznání autority projevem svobodné volby.



Více informací k tématu soboty můžete najít ZDE
(Např.:Jak došlo ke změně soboty na neděli?)

Pokračování Desatera (2.desku zákona) můžete najít ZDE.



                                           nahoru
... zpět na předchozí stranu