"Již více času nebude."
(Zj 10,6)
Bible a zdraví

"... Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji."
(Ex 15,26)               


"Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá."
(Ježíš, Mt 7,14)







Návštěvní kniha
Kontakt
bibleazdravi@o2active.cz





Jste . návštěvník


Malý kurz Bible
Apokalypsa - kniha Zjevení

Sedm nádob - fáze:


Volně zpracováno podle knihy "Křik nebes"
(Jacques Doukhan - profesor hebrejštiny a Starého zákona na Andrewsově univerzitě ve Spojených státech)

Fáze Harmagedonu
(Navazuje na téma Apokalypsa: Sedm nádob)

Zj 16,12-21:"Šestý anděl vylil svou nádobu na velikou řeku Eufrat: a její voda vyschla, aby byla připravena cesta králům od východu slunce. A hle, z úst draka i z úst dravé šelmy a z úst lživého proroka vystoupili tři nečistí duchové, podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná znamení. Vyšli ke králům celého světa, aby je shromáždili k boji v rozhodující den všemohoucího Boha. 'Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!' Shromáždili ty krále na místo, zvané hebrejsky Harmagedon.
 Sedmý anděl vylil svou nádobu do ovzduší a z chrámu od trůnu zazněl mocný hlas: 'Stalo se!' A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi; tak silné bylo to zemětřesení. A to veliké město se roztrhlo na tři části a města národů se zřítila. Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu. Všechny ostrovy zmizely, po horách nezůstalo stopy, na lidi padaly z nebe kroupy těžké jako cent; a lidé proklínali Boha za pohromu krupobití, protože ta pohroma byla strašná."


Šestá nádoba, stejně jako šestá polnice, postihuje Eufrat (Zj 16,12; viz 9,13.14).
Tentokrát je zmínka konkrétnější. Vody babylónské řeky vysychají, aby "připravily cestu králům od Východu" (Zj 16,12).

V biblické tradici je vyschnutí Eufratu spojeno s událostí dobytí Babylóna Kýrem r. 539 př. Kr.: "Hlubině on praví: 'Vyschni! Vysuším tvé vodní proudy.' O Kýrovi praví: 'Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání.'" (Iz 44,27.28; srov. Jer 50,38)

Tato myšlenková souvislost se vysvětluje strategií bitvy, kterou vylíčil řecký historik Hérodotos (484-425 př. Kr.) takto: "Kýros umístil většinu svých vojsk na straně, kde řeka vtékala do města...; jiné muže umístil po proudu, z druhé strany města, do míst, kde z něho vytékala, a přikázal vojákům, aby - až uvidí, že řečiště je možné přebrodit - se vplížili touto cestou do města... Když dorazil...k bažině na horním toku řeky nad městem, pomocí kanálu odvedl řeku, hladina vody tím poklesla, a tak učinil staré řečiště přebroditelným. Když dosáhl tohoto výsledku, Peršané, kteří byli umístěni na tomto konci, postupovali řečištěm, kde jim opadlá voda sahala stěží do poloviny stehen, a - touto cestou - vstoupili do Babylóna." (Hérodotos, I, 190.191)

Zmínka o "králích přicházejících od Východu" (Zj 16,12) je narážkou na Kýra,


(Fáze Harmagedonu ... pokračování 1)

jehož příchod byl v paměti Izraele zachován jako obraz Boží záchrany přicházející z Východu. "Já jsem jej vzbudil ke spravedlnosti a napřímím všechny jeho cesty. On zbuduje moje město, propustí mé přesídlence bez placení, bez úplatku, praví Hospodin zástupů." (Iz 45,13)

"Kdo vzbudil od východu muže, jemuž v patách kráčí spravedlnost? Poddává mu pronárody, podrobuje krále." (Iz 41,2; viz 41,25)

Potřebujeme si uvědomit, že pád Babylóna byl důležitou událostí v dějinách Izraele. Knioha Daniel z něj činí základ, na němž staví celou svou strukturu (Dan 1,21; 6,29; 10,1). Rovněž je významné, že touto zmínkou o Kýrovi končí kánon židovské Bible (2 Pa 36,22.23). Díky Kýrovi, králi povolanému od Východu, jsou otevřeny dveře zajetí, a židovský lid se může navrátit domů, aby budoval nový Jeruzalém a znovu si vydobyl svou ztracenou identitu. Návrat ze zajetí je tedy prožíván jako nové stvoření. V úvodu zmínky o Kýrovi připomíná prorok Izajáš akt stvoření: "Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, který tě vytvořil v životě matky: 'Já jsem Hospodin, já konám všechno: sám nebesa roztahuji, překlenul jsem zemi...' O Kýrovi praví: 'Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání.' Řekne Jeruzalému: 'Budeš vybudován!' A chrámu: 'Budeš založen.'" (Iz 44,24-28; srov. 45,18; 43,15)
Prorok knihy Zjevení na pozadí této vzpomínky na Kýra a na návrat ze zajetí a očekávání stavby nového Jeruzaléma oznamuje příchod šesté pohromy. Zde opět pád mýtického Babylóna a bitva, která ho způsobila, umožňují konečné vysvobození a stvoření nového Jeruzaléma.

Zde stojí jeden tábor proti druhému. Na jedné straně tábor "králů přicházejících od východu slunce" představuje síly Boha, který zachraňuje, Boha Jeruzaléma. Na druhé straně tábor "králů země" (Zj 16,14) představuje síly zla, síly Babylóna. V tomto táboře jsou mobilizovány všechny síly nepřátelské Bohu a zejména síly démonické, které prorok vidí ve formě žab. Šestá pohroma tím připomíná druhou egyptskou ránu z 2. knihy Mojžíšovy (Ex 7,26-8,11). Žába, uctívaná v Egyptě jako bohyně plodnosti (Hiqit), náhle zaplavila i ta nejintimnější místa, ložnici, postel (Ex 7,28). Také zde Bůh s humorem odhaluje klamnou bláhovost egyptské modloslužby. Božstvo, které mělo podporovat plodnost, jí v ložnici a v posteli překáží. Komično této situace je ještě umocněno kouzelníky, kteří ránu opakují, aby dokázali svou moc, a to ve svém konečném důsledku situaci ještě zhoršuje.

V judaismu Janovy doby žáby představovaly podvodné kouzelníky a duchy, obvykle sídlící u zdrojů vod. Žáby tedy představují moc nadpřirozeného


(Fáze Harmagedonu ... pokračování 2)

původu. Kniha Zjevení je jasně ztotožňuje s "ďábelskými duchy" (Zj 16,14), kteří vycházejí z úst třech šelem nepřátelských Bohu: 1. draka, který představuje ďábla (Zj 12); 2. šelmy z moře, která představuje instituci Babylóna (Zj 13,1-10); 3. šelmy ze země, která je zde nazvána "falešný prorok". Ze třech šelem je ta poslední jediná, která dostává nové jméno, vyjadřující tentokrát náboženské souvislosti. Dříve byla tato šelma viděna z politického hlediska. V souvislosti s Harmagedonem je viděna především z náboženského pohledu. Je výstižně popsána jako "falešný prorok", tedy spíše jako prorok- úředník ve službách instituce než ve službách Boha (Jer 5,30.31; 23,14); prorok pokoje, který spíše chlácholí, než překáží (Jer 6,14;8,11); prorok, který budí zdání inspirovanosti a Ducha (ruach), ale který nepřináší objektivní Boží slovo (dabar) (Jer 5,13; 23,16).

Falešný prorok tedy představuje Spojené státy v jejich náboženské činnosti - jako podporu babylónské moci. Z jedné strany je to politická strana, která prosazuje vládu křesťanské pravice. Z jiné strany to je úsilí o "sjednocení" všech křesťanských hnutí do stejného programu. V každém případě - ať se jedná o politické, církevní nebo kulturní akce - se zaměřuje na stále stejný cíl - přivést zemi a její obyvatele k uctívání té první šelmy (Zj 13,12). Její metody jsou kupodivu magického druhu, tj. nadpřirozené, tak jako metody "ďábelských duchů". K jejich charakterizování je užito stejného slova. Svádí "zázraky" (Zj 13,14; srov. 16,14)
Fantastický charakter tohoto popisu nemusí odrazovat od jeho výkladu. Tyto události dávají v současnosti čím dál více za pravdu prorockým předpovědím. Zajisté - scénář z pohledu knihy Zjevení - se nám stále ještě zdá zdá být příliš vzdálen. Ale zázraky, které se stále více vyskytují na spiritualistických trzích využívaných církví a velmi vážně analyzovaných a propagovaných specializovanými výzkumnými středisky ve Spojených státech i jinde, vzrůstající počet paranormálních jevů a zjevení Panny Marie a zesnulých - to jsou příznaky, které prozrazují jasně vymezenou tendenci. A dokonce - ačkoli tato předpověděná událost odporuje našemu racionálnímu myšlení - zprávy o těchto jevech, které plní stále více první strany populárních časopisů, ukazují, že diagnostika knihy Zjevení je zcela možná a rozumná.

Ať už je totožnost těchto žab jakákoli, ať už představují paranormální síly nebo zcela jednoduše politické a rétorické podvody, jak to naznačuje jejich původ (vycházejí z úst třech šelem) a jejich řečnická horlivost (jejich kvákání), cíl je stejný - svést a shromáždit "krále celé země" (Zj 16,14), aby se postavili na odpor příchodu Boha.

Tento plán není nový. Sahá do starodávných časů stavitelů babylónské věže: "Nato řekli: 'Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.'" (Gn 11,4)

A od té doby jde o stále stejnou snahu,


(Fáze Harmagedonu ... pokračování 3)

kterou jsou posedlí následovníci Babylóna - sjednotit se, aby se pozvedli až do nebes, k "bráně bohů" (Babel), a zaujmout Boží místo ve vládě pozemského království. Avšak poprvé od stavby babylónské věže nabylo toto úsilí celosvětové měřítko. Opět je to zde "celá země", která je zahrnuta do tohoto projektu uzurpace božské moci.

Kniha Daniel také předpověděla takové spojenectví. Na konci všech válek viděl hebrejský prorok společný tábor všech světových mocností, Severu a Jihu, proti slavné a svaté hoře (Dan 11,45), která není ničím jiným než horou Sión, nebeským Jeruzalémem.

Je to zcela poslední světová válka, a tentokrát nestaví lidi proti sobě, ale naopak spojuje všechny lidi na zemi ve společném vesmírném boji - proti svaté Boží hoře.

Kniha Zjevení dává této poslední bitvě hebrejské jméno - "Harmagedon" (Zj 16,16). Tento lingvistický a sémantický rébus v duchu biblické onomastiky upozorňuje na záměr vyjádřit tímto jménem hluboký smysl tohoto boje.

"Harmagedon" znamená "hora Megidon". Srovnání proroctví Zjevení s proroctvím Daniela naznačuje souvislost mezi touto horou Megidon a Jeruzalémem - slavnou a svatou horou.

Jediný oddíl Bible, kde jsou všechny tyto motivy
(hora, Megido, Jeruzalém) v souvislosti, se nachází v knize proroka Zacharjáše. Je to také jediný oddíl, kde má slovo Megido koncovku "on": "V onen den se bude v Jeruzalémě rozléhat nářek jako nářek pro Hadad-rimóna na pláni u Megidon." (Zach 12,11)

Tato výjimečná forma "Megidon" namísto "Megido" má dva základní důvody (Joz 12,21; 17,11; Sd 1,27; 5,19; 1 Kr 4,12; 2 Kr 9,27 atd).

1. Důvod poetický - záměr utvořit rým "Megidon" s "Hadadrimón" - běžný případ v biblické onomastice
2. Důvod rétorický - záměr použít starou formu "Megidon" (spíše než novější Megido"), aby se lépe připomenula významná událost v minulosti, která se již stala součástí tradice.


Prorok knihy Zjevení připisuje stejný osud svaté hoře (har) Jeruzalém a údolí Megidon a vytváří z této skutečnosti kombinaci Har Megidon, což znamená horu Megidon. Tato svatá hora bude od této chvíle myšlenkově spojována s údolím Megidon. Tvar tohoto výrazu je pro hebrejskou syntaxi typický - jedná se o kvalitativní genitiv (druh doplňku). Jeho funkce odpovídá funkci přídavného jména. Stejně tak např. "svatá hora" se v hebrejštině doslovně řekne "hora svatosti" (Dan 11,45); obdobně "poctivé závaží" se řekne "závaží poctivosti" (Lv 19,36) atd.


(Fáze Harmagedonu ... pokračování 4)

Výraz knihy Zjevení "Harmagedon" navíc souzní se Zacharjášovými termíny "Hadad-rimón" a "Megidon" jako podobné zvuky (paronomazie), což je ve vlastních jménech Bible velmi častý případ. (Také Jizreel je složen ze "zera" (semeno) a z "El" (Bůh), aby se tímto jménem vyjádřilo, že Bůh dá ze svého símě (Oz 2,24.25); viz M. GARSIEL, Biblical Names, s. 229 a násl.)

Har
Hadad-rimón
Megidon
Megidon

Výraz "Hora Megidon" (Harmagedon" označuje místo bitevního pole. Nemůže to však být údolí. Odkaz na Megido neznamená, že je nutné umístit tuto událost do jizreelského údolí, a to z důvodu všech souvislostí, které toto místo představuje - bitvu Baráka proti Síserovi (Sd 5,19) nebo Jehúovu proti Achazjášovi (2 Kr 9,27)

Jestliže zde je Megido označeno jako "hora" (har), zatímco se jedná o údolí, není to rovněž proto, že by se naráželo na Karmel, a tím se připomínal střet mezi Elijášem a Baalovými proroky (1 Kr 18,20-40); hora Karmel se nachází více než deset kilometrů od Megida.

Prorok hovoří o "hoře" Megido (Harmagedon), neboť myslí zejména na Jeruzalém. Místo bitvy není Jizreelské údolí, ale - jak to prorok Daniel předpověděl - slavná a svatá hora (Dan 11,45). Všichni králové země, všechny zde shromážděné mocnosti, se zaměřují na jediný cíl - ovládnout Jeruzalém.
Nejedná se zde o Jeruzalém moderního státu Izrael. Ve zvláštních souvislostech knihy Zjevení - kde je jazyk prodchnut symbolikou - je Jeruzalém, o který se zde jedná, duchovního druhu. V knize Daniel představuje často slavná hora Sión nebeské Boží království. Ve 2. kapitole, na konci pozemských království, které jedno po druhém mizí, vidí prorok Boží královstvíve formě hory (Dan 2,35.44.45). Stejně tak i na konci 11. kapitoly se na obzoru rýsuje naděje ve formě svaté a slavné hory (Dan 11,45).

Je třeba říci, že téma Jeruzaléma a hory Sión převládá v biblickém zobrazení naděje. Tak Sión naděje ční velmi vysoko v nebi (Ž 48,3; viz Iz 14,13); je to příbytek Boží (Ž 78,68; 132,13); je na ní všechno, co v zahradě Eden (Ez 47,1.2; Jl 4,18; Za 13,1; Zj 22,1.2).

Lila K, 2009 Ve Starém zákoně stejně jako v Novém zákoně se Jeruzalém stal jménem nebeského města (Ga 4,26), které je naplněno veškerým štěstím a svrchovanou Boží přítomností (Žd 12,22).

Právě tento Jeruzalém chtějí vzít síly země útokem. Tak jako staří budovatelé babylónské věže se snaží, aby proměnili pozemské město v ráj svých snů. Naději si chtějí vybudovat zde - s pomocí babylónského boha a s vyloučením Boha nebes.


(Fáze Harmagedonu ... pokračování 5)

Takový způsob myšlení se nevytvořil ze dne na den. Vždyť aby lidé došli až sem - k tomuto vědomému a definitivnímu odmítnutí Božího království - bylo třeba - po vzoru faraona -, aby ho odmítali opakovaně. Nebezpečí nás tedy ohrožuje všechny - v míře, ve které nejsme ochotni uznat své pochybení nebo kdy postupně a nepozorovaně přestáváme spoléhat na naději přicházející shora.

Prorok také náhle mění tón. Od prorockého poselství, které oznamuje událost, která má přijít, se obrací k existenciálnímu naučení, které se týká nás všech a právě nyní: "Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!" (Zj 16,15)

Všem těm, kteří se usazují zde na zemi, všem babylónským obyvatelům, kteří si zvykli důvěřovat moci a géniu boha, kterého vidí, zaznívá toto poselství jako výzva. A toto varování se neobrací jen na nevěřící a ateistické materialisty, ale je zaměřeno především na společenství "svatých" - dokonce těch, kteří tvoří poslední skupinu Božích svědků, církev poslední doby. Je výmluvné, že blahoslavenství přejímá zvláštní radu danou laodikejským křesťanům (Zj 3,18).

Dokonce ani ti, kdo se vyznačují zvěstováním naděje a očekávají příchod Božího království, nejsou uchráněni před babylónským syndromem. Zárodky lze rozpoznat také v tom, když starosti o provoz instituce, když církev a její struktury a honba za čísly převažují vztahy s nebesy, když okamžité štěstí a úspěch nahrazují
ideály království očekávaného v budoucnu a připravovaného Bohem nebes.

Z tohoto rychlého pohledu na posly doby konce je jasné, že v davu shromážděném pod Babylónem není vyloučeno, že potkáme laodikejské věrné. Proroctví je přímo oslovuje a jeho rada je dokonce doprovázena trochou ironie. Můžeme chodit nazí a vystavovat svoji hanbu, a přitom věřit, že jsme dobře oblečeni. Riziko, které věřící poslední doby podstupují, záleží v tom, že si představují, že přišli k plnému poznání a na vrchol zbožnosti - to je však pyšná iluze, že už nic "nepotřebuji" (Zj 3,17). rorocká výzva je nutí, aby se probudili a uvědomili si svůj stav. Neexistuje beznadějnější případ, než když někdo uctívá babylónského boha v řadách Jeruzaléma. Modloslužba se přikrývá pocitem vlastní spravedlnosti a pohodlného přesvědčení, že máme pravdu.

Prostřednictvím jména Harmagedon se však prorok nespokojuje jen s určením místa bitvy, ale oznamuje také její výsledek. Narážkou na Hadad-rimóna Harmagedon upozorňuje, že na obzoru je zvláštní zármutek: "Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným. V onen den se bude v Jeruzalémě rozléhat nářek jako nářek pro Hadad-rimóna na pláni u Megidon." (Za 12,10.11)

Zacharjáš oznamuje svému lidu, že pozná zármutek srovnatelný s žalem Hadad-rimóna. Hebrejský prorokk zde připomíná starou kananejskou legendu, která byla


(Fáze Harmagedonu ... pokračování 6)

Izraelcům jeho doby jistě dobře známa a která je nám dochována díky tabulkám z Ras Šamra. Je to příběh boha Hadáda, boha hromu, který pláče a naříká nad smrtí svého jediného syna, Alejina, kterého zabila bohyně Mut. Rimóna známe jako aramejské božstvo (2 Kr 5,18). Jeho spojení se jménem kananejského boha Hadáda se vysvětluje velmi intenzivními vztahy mezi oběma kulturami. Rimón, jehož kořen rmm se v západní sémitské literatuře (Iz 33,3) často vztahuje k hromu, je tedy jen jiným pojmenováním pro Hadáda.

Mýtus o bohu Hadádovi (Rimónovi) odpovídá zcela situaci v staré Palestině, kde smrt boha Baala, boha vegetace, byla každoročně oplakávána kananejskými věrnými.

Avšak kromě této narážky na pohanskou mytologii se v textu Zacharjáše zmiňuje jiná událost, která se týká izraelské tradice v pravém slova smyslu. V údolí Megido zažil také Izrael jednu z nejsmutnějších chvil svých dějin. Tam byl faraonem Nékem v r. 609 př. Kr. zabit král Jóšijáš. Oddíl z knihy Paralipomenon, která popisuje tuto událost (2 Pa 35,20-27), sdílí řadu společných motivůs textem u Zacharjáše. Oba dva se zvláště zmiňují o účasti žen na tomto nářku (2 Pa 35,25; srov. Za 12,12-14); oba dva dávají zármutek Megida do souvislosti se zármutkem Jeruzaléma a v obou případech se jedná o stejný zármutek (2 Pa 35,24; srov. Za 12,11). Konečně jsou to jediné dva texty z celé hebrejské Bible, které používají výraz "údolí (pláň) Megido" (2 Pa 35,22; srov. Za 12,11). Tato literární
shoda je evidentním projevem toho, že Zacharjáš i kronikář se odvolávají na stejnou událost Jóšijášovy smrti.

Je třeba říci, že osobnost krále Jóšijáše zapadá do souvislosti. Byl to král, který vládl nejdéle ze všech, a zároveň byl největší reformátor ve starých dějinách Izraele. Navíc byl zcela jistě jediným, kdo přivedl celou zemi, sever i jih, ke kulturní, duchovní, ale také sociální, morální a politické reformě. Byl podle vyprávění z knihy Paralipomenon, posledním králem, který "činil to, co je správné v Hospodinových očích" (2 Kr 22,2). Jeho tragická smrt znamenala politický konec judského království.

Byla to tedy důležitá událost a chápeme, že se stalo každoročním zvykem si ji připomínat - "až do tohoto dne", dodává o století později kronikář.

Jestliže "pláň Megido" je ve skutečnosti připomínkou Jóšijášovy smrti, zdůrazňuje zmínka o Hadad-rimónovi ještě více dramatický charakter tohoto zármutku. Se vzpomínkou na Jóšijáše je spojen - ať vědomě či nikoli - zármutek Hadad-rimóna - "prvorozeného" syna božstva; v tomto smutku je oplakáván nejen král, ale i izraelská lid a jeho mesiášské naděje.

Jméno Harmagedon tedy v sobě nese oznámení o osudu, který čeká ctitele Babylóna - zármutek, který nemá obdoby. O něco dále, v 18. kapitole, potvrzuje kniha Zjevení tuto prognózu. Pád Babylóna je skutečně doprovázen výjimečným nářkem.


(Fáze Harmagedonu ... pokračování 7)

Klíčové slovo, "žal, nářek", je použito v tomto oddílu několikrát (Zj 18,7.8.11.15.19). Jsou zde líčeny tradiční rituály - sype se na hlavu prach, pláče se a naříká (Zj 18,9.10.15.19).

Odkazem na Hadad-rimóna, jehož jméno je spojeno s nářkem nad smrtí prvorozeného syna, Harmagedon připomíná také desátou egyptskou ránu (Ex 12,29-36). Shoda je příliš zřejmá, než aby nebyla záměrná. Nářek nad prvorozenými, který tehdy postihl Egypt, je chápán jako absolutně jedinečná událost: "Po celé egyptské zemi se bude rozléhat veliký křik, jakého nebylo a už nebude." (Ex 11,6)

Zde je další naučení ze jména Harmagedon (viz Hadad-rimón) - pád Babylóna způsobí nářek stejného druhu a stejné intenzity jako nářek, který zavládl v Egyptě po desáté ráně. Pro staré Egypťany představovala smrt prvorozených mnohem víc než pouhou ztrátu toho nejlepšího, co měli, nebo dokonce ohrožení jejich budoucnosti, neboť otcové a panovník zůstali bez následovníků. Smrt prvorozených pro ně představovala především konec jejich náboženství, neboť v Egyptě byl prvorozený považován za vtělené božstvo. Text 2. knihy Mojžíšovy významným způsobem vykládá tuto poslední ránu jako "soud proti všem egyptským božstvům" (Ex 12,12).

V kontextu Bible, kde se pojem prvorozený týká kněze (Nu 3,11-13.40 a násl; 8,14-18), Izraele (Ex 4,22; Jer 31,9), krále Mesiáše (Ž 89,28) a - v Novém zákoně - samotného Ježíše (Mt 1,25; L 2,7; Žd 1,6; Kol 1,18; Zj 1,5; 1 K 15,20), tento smutek nabývá ještě dramatičtějšího významu. Znamená smrt naděje. Z druhé strany viděno je tato připomínka poslední egyptské rány nositelkou naděje. Je to pesach Božího lidu. Izrael, prvorozený Boží, je ušetřen. Všichni stojí, bedra opásaná, hl v ruce (Ex 12,11). Je to den, kdy "vyvedl Hospodin Izraelce seřazené po oddílech z egyptské země" (Ex 12,51). Desátá rána znamená pro Bpží lid konec jeho bídy a vítězství nad nepřítelem, a zároveň konečně naplnění naděje na zaslíbenou zemi.

Harmagedonská bitva vypukne ve skutečnosti až po vylití sedmé nádoby. Poprvé trest přichází shora - a jeho výsledek je definitivní. Hlas, který to vyhlašuje, vychází z nebeského chrámu. Je to Boží hlas: "Stalo se!" (Zj 16,17) Toto vyjádření je idiomatické.Znovu se s ním setkáváme v kapitole 21,6 v souvislosti s Bohem počátku i konce, "Alfy a Omegy". Zatvrzení Božích nepřátel dosáhlo svého "konečného" stadia. Poprvé se tábor Babylóna staví otevřeně proti Bohu. Rouhání vůči Bohu dosahuje svého vrcholu. Při čtvrté ráně se lidé rouhají "Božímu jménu" (Zj
16,9), při páté ráně "Bohu nebes" (Zj 16,11), při sedmé ráně prostě Bohu. Rouhání je stále víc rozšířenější a adresnější. Přešlo se od "Božího jména" - tedy od pouhé abstrakce Boha, k "Bohu nebes" - k vzdálenému Bohu, až jednoduše k "Bohu".

Poprvé zachvacuje rána nejen lidstvo, ale celý svět. Celá příroda je rozvrácena. Jsou zasaženy ostrovy i hory (Zj 16,20). Mimochodem si uvědomujeme ještě jednu narážku na egyptské rány, jejichž dosah byl rovněž vesmírný. Pátá rána byla charakterizována neslýchaným krupobitím (Zj 16,21; srov. Ex 9,22 a násl.). Dvakrát zdůrazňuje záznam z 2. knihy Mojžíšovy, že dopadá "na lidi, zvířata a všechny polní byliny" (Ex 9,22.25).

Toto vylití Božího hněvu, které bylo až doposud pouze oznamováno (Zj 14,8.10) v budoucnosti, dochází nyní svého plného naplnění: "Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu." (Zj 16,19)

Bůh sestupuje, a to jako u babylónské věže způsobuje rozptýlení budovatelů Babylóna. Jednota, kterou s takovou námahou vytvořili, je zcela rozbitá. "A to veliké město se roztrhlo na tři části." (Zj 16,19) Všechny tři vedoucí síly, které jsme viděli pohromadě pod jedním praporem, drak (okultní síly), šelma (oficiální křesťanství) a falešný prorok (USA) jsou nyní rozbity.

Výsledkem tohoto rozdrobení tří sil je pád národů (Zj 16,19). Tato událost tedy odpovídá scénáři šesté pohromy, kde byly tyto tři síly viděny, jak jednají s králi země (Zj 16,13.14).

A tento zmatek je znamením pádu Babylóna.

Lila K, 2014


Dále viz

Intermezzo: Kráska a zvíře

(Pokračování viz téma Intermezzo: Kráska a zvíře)




Odkazy k danému tématu:







K dané tématice doporučujeme knihu od
Ellen Gould Whiteové:
Velké drama věků.
K zakoupení v některých internetových knihkupectvích.



                                           nahoru
... zpět na předchozí stranu