"Již více času nebude."
(Zj 10,6)
Bible a zdraví

"... Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji."
(Ex 15,26)               


"Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá."
(Ježíš, Mt 7,14)







Návštěvní kniha
Kontakt
bibleazdravi@o2active.cz





Jste . návštěvník


Malý kurz Bible
Apokalypsa - kniha Zjevení


Volně zpracováno podle knihy "Křik nebes"
(Jacques Doukhan - profesor hebrejštiny a Starého zákona na Andrewsově univerzitě ve Spojených státech)


Důležitý úvod

Zj 1,1:"Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi."

Hned první věta knihy Zjevení přináší důležitou informaci a možná i překvapení: Nemáme co do činění se zjevením Janovým, jak je běžně chápáno, ale zjevením Ježíše Krista, který je Janovi předal skrze anděla.
Zj 1,3:"Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko."

Zřejmě tedy nebude pravdivý rozšířený názor, že Zjevení je knihou zapečetěnou a nesrozumitelnou, kterou je lépe se nezabývat. Vidíme, že opak je pravdou. Jsme přímo vybízeni k jejímu studiu se zaslíbením požehnání, budeme-li číst a žít podle jejího poselství.

Šabat

Zj 1,10:" Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, ..."

"Vidění Boha, který přichází dostává Jan "v den Páně". Křesťané, kteří čtou tento text, ihned myslí na neděli. Ale zapomínají, že zde hovoří Žid odkojený hebrejskými Písmy a pevně zakořeněný v náboženství svých otců. Navíc výraz "den Páně" jako označení pro neděli není znám v historii dříve než před koncem 2.století, a dokonce i tehdy je v dobových spisech výjimečný a zůstává silně kontroverzní. (S.Bacchiochi, From Sabbath to Sunday, Rome 1977, s.118 a násl.)

Rozumnější je domnívat se, že "den Páně", o kterém Jan hovoří, se vztahuje na sobotu, nazývanou také v hebrejských Písmech "den Páně" (nebo "den Adonajův"). (Jméno Adonaj, "Pán", je tradičním čtením Božího jména JHVH, obecně vystiženo titulem "Hospodin" (viz Ex 20,10; Lv 23,3; Dt 5,14).) Časté používání čísla 7 ve Zjevení vede k domněnce, že se v záhlaví knihy jedná o sobotu, tedy sedmý den, ještě pravděpodobnější - jako by tím měl být udán tón celé knihy. Tento výklad je ještě o to víc opodstatněnější, neboť sobota uvádí cyklus židovských svátků, které vytvářejí strukturu celé knihy - přesně podle seznamu, který je uveden ve 3. Mojžíšově 23. kapitole...

Podle biblické tradice je sobota prvním svátkem slaveným mužem a ženou ve společenství s Bohem (Gn 2,1-3), je to také jediný den, jehož svěcení bylo nařízeno dokonce před vydáním zákona na Sinaji (Ex 6,23.29), a jediný den, jehož zachovávání nezávisí ani na ročních obdobích, ani na hvězdách, a dokonce ani na lidských dějinách. Je tedy zcela přirozené, že kniha začíná právě tímto dnem. A je velmi pravděpodobné, že Jan se odvolává zároveň na jiný "den Páně", na jóm JHVH hebrejských proroků, který rovněž ve Starém zákoně označuje den Božího soudu a jeho příchodu na konci lidských dějin. (Sf 1,7 a násl.; 2,2.3; 3,8; Mal 3,2; 4,1.5; Jl 1,15; 2,1.2.11) Stejně jako v Novém zákoně (1.Te 5,2; 2 Te 2,2; 1 K 1,8; 5,5; 2 K 1,14; Fp 1,6; 2,16), tak i v židovské, pro Jana soudobé literatuře, vztahuje se výraz "den Páně" na příchod Krista nebo příchod Mesiáše...

Aniž bychom brali v úvahu skutečnost, že souvislost mezi šabatem a eschatologickým dnem naděje je v Bibli - stejně jako v židovské tradici - pevně doložena, byl šabat často chápán jako znamení velkého dne vysvobození a přicházejícího království. (Epištola Židům 3 a 4 odráží toto ztotožnění soboty s eschatologickým dnem.)

Jinak řečeno: Jan měl zřejmě vidění dne Hospodinova (den posledního soudu a jeho příchodu) během dne šabatu (jiný den Hospodinův). Podobný typ souvislosti nacházíme v knize Daniel, kde prorok dostává vidění o obřadu svátku kippúr v době, kdy probíhal svátek kippúr. Nepřekvapuje nás, že v obou textech byla použita stejná metoda komunikace. Oba se totiž odvolávají na stejné vidění kněze s ohnivýma očima oděného do lněného roucha.

Ale také Jan je ve své době překvapen. Slovo se ho zmocňuje jako neočekávaná rána, která ho zasahuje zezadu. Janova zkušenost se zde podobá zkušenosti Marie z Magdaly ve skalním hrobu. Po dvakrát se musela otočit, aby poznala toho, kdo s ní hovořil (J 20,14.16). Věřila, že Ježíš je mrtev, a proto ho hledala v hrobě, ale hlas vzkříšeného k ní přichází - stejně jako k Janovi - z jiné strany, zezadu.

Jiným záměrem textu je poukázat na to, že tento hlas přichází z budoucnosti, protože v hebrejském myšlení minulost je viděna - tedy jakoby ležící před člověkem -, zatímco budoucnost je očekávána jakoby přicházející zezadu - tedy jako něco, co není vidět. Mojžíš před hořícím keřem slyšel jméno Boha vyjádřené budoucností" 'Ten, který se jmenuje BUDU, posílá mě k vám.'(Ex 3,14 - doslovný překlad) A tato forma v budoucím čase se vyskytuje dokonce v samotném jménu JHVH (on bude).

Tak jako Marii z Magdaly a tak jako Mojžíše a Izraelce u Sinaje překvapuje Jana hlas shůry - je to hlas vzkříšeného Ježíše, který hovoří v přítomném čase a vyjadřuje tak svoji blízkost; je to však zárověň hlas Boha vzdáleného, který zaznívá z budoucnosti, hlas Boha, který přichází."
(Křik nebes, str. 24-26)

7 církví - sborů

Zj 1,4.19:"Jan sedmi církvím v Asii:...Napiš tedy, co jsi viděl - to, co jest, i to, co se má stát potom."

To, co Jan viděl, se týká zároveň toho, "co jest i co se má stát potom". Tím je hned na počátku dán klíč k výkladu dopisů sedmi církvím - sborům. Poselství, které je adresováno historickým sborům Asie Janovy doby, musí tedy být také čteno jako proroctví, které se týká budoucí církve v průběhu věků. Bůh, který ve svých rukou drží hvězdy (Zj 1,16.20), je obrazným vyjádřením myšlenky, že řídí běh lidských dějin. Janovi současníci tomu dobře rozumněli - astronomie a astrologie se v té době těšily velké vážnosti a zejména v Mezopotámii to byly vědy, které sloužily k určování budoucnosti.

"V pozadí dopisů sborům, jejichž je současníkem, se také Jan zaměřuje na budoucí církev v průběhu historie. Dokonce fakt, že jich je sedm, tedy v Bibli symbolický počet, potvrzuje tento výklad. Od nejstarších dob totiž číslo 7 mělo významnou symbolickou hodnotu. Pro Sumery, Babyloňany, Kananejce stejně jako pro staré Izraelce bylo číslo 7 obzvlášť symbolické a představovalo myšlenku úplnosti a dokonalosti...

Sedm církví, o kterých Jan hovoří, by tedy nemělo být chápáno přísně doslovně. Nemohlo se jednat pouze o asijské sbory, jejichž počet vysoce přeahoval počet 7...Sedm církví tedy představuje zejména církev v jejím celku. Tento prorocký a symbolický výklad je výkladem nejstarším. Zmínku o něm nacházíme v rukopisu ze 3.stol. po Kr. (Canon Muratorianus, S.P.Trégelles vyd.,s.19) A navíc se zdá, že refrén, který pravidelně uzavírá každý z dopisů, tento výklad potvrzuje: 'Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.' (např. Zj 2,11) Dopisy jsou určeny církvím a každý si z nich může neustále brát ponaučení. Tento záměr je zvýrazněn v prostředním dopise (čtvrtém, tedy do Thyatir), který obsahuje výraz "všechny církve" (zj 2,23)." (Křik nebes, str. 31,32)

Sedm vyjmenovaných církví - sborů bylo vybráno proto, co svým reálným stavem symbolicky představovaly do budoucnosti. V průběhu historie církve si tak každý čtenář Zjevení mohl z těchto poselství brát zvláštní naučení. Pro naši současnost - na počátku 21.století - "je jiné to, že se nacházíme na konci těchto proroctví. Vedle préteristického a idealistického výkladu nabývá zvláštní význam prorocký způsob výkladu, neboť poprvé může být ověřen a nabýt smyslu ve světle historie." (Křik nebes, str.33)

"Tento způsob - vyvodit prorocké poselství z geografických reálií - ostatně nebyl v Izraeli novinkou. Prorok Micheáš
postavil celé své vidění budoucnosti na základě svého pozorování měst v Palestině a jejich jmen (Mi 1,10-16). Stejným způsobem inspirovala zeměpisná a strategická situace na severu i na jihu proroka Daniela k tlumočení jeho prorockého vidění (Viz Da 11; srov. Le soupir de la terre, s. 238-255 /ve slov. Túžba zeme). Dokonce ani chronologická posloupnost těchto církví se nezdá být náhodná. Bádání v oblasti ukázala, že pořadí sborů sleduje okružní cestu a navozuje tak myšlenku posloupnosti. Začátek cesty je v Efezu, trasa prochází postupně Smyrnou, Pergamem, Thyatirami, Sardami, Filadelfií a končí v Laodikeji.

Od města k městu tedy sleduje prorok Jan změny v historii církve od jejího počátku, o němž může sám osobně svědčit, až do jejího konce.

V samotných dopisech církvím odhaluje na posloupnosti témat dopisů prorocký pohled, který prochází věky. A tak dopis první církvi, efezské, připomíná počátek lidské historie se zaslíbením ze zahrady Eden (Zj 2,7) a dopis poslední církvi, laodikejské, připomíná konec lidské historie se zaslíbením Božího království (Zj 3,21).

Od prvního do posledního dopisu je podobně patrný postupný pokrok, pokud jde o zmínky o Ježíšově příchodu, který se stále více přibližuje:

1. Efez: "který se prochází mezi sedmi zlatými svícny" (2,1);

2. Smyrna: "který byl mrtev a je živ" (2,8);

3. Pergamos: "Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat" (2,16);

4. Thyatiry: "pevně se držte toho, co máte, dokud nepřijdu" (2,25);

5. Sardy: "nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj" (3,3);

6. Filadelfie: "přijdu brzy" (3,11);

7. Laodikea: "stojím přede dveřmi" (3,20).

Musíme se ponořit do četby dopisů a číst jeden po druhém, abychom ještě lépe porozuměli jejich prorockému záměru. Nejde zde jen o nezávazný pohled na křesťanskou instituci. Je to pozorný pohled na krize, které otřásají církví, který - jak postupně přicházejí jednotlivé bouře - odhaluje pozadí složité a pohnuté historie." (Křik nebes, str. 32-33)


Význam slova v řečtině: "Žádoucí".

Církev apoštolská
přibližně 31 - 100 po Kr.

Zj 2,1 - 7:"Andělu církve v Efezu piš: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny: (2)  "Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. (3)  Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. (4)  Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. (5)  Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. (6)  To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já. (7)  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji."

"Z ostrova Patmos nás první etapa cesty přivádí do Efezu, pravděpodobně nejdůležitějšímu přístavu své doby. Jeho světla jsou tím prvním, co vidíme už od moře. Není tedy náhodné, že Efez byl vybrán, aby představil prvotní církev, nositelku prvního světla. Důraz tohoto dopisu je položen na myšlenku prvního v pořadí, tak jako kdysi Daniel zahájil svůj prorocký cyklus ve své době a identifikoval první království - Babylón - s údobím zahrady Eden (Da 2,37.38; srov. Gn 1,28), začíná i Jan svůj cyklus ve své době, kterou také staví do souvislosti se zahradou Eden: "Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji."(Zj 2,7)

Je to skutečně údobí první lásky. Efez znamená v řečtině "žádoucí". Zápal je ještě horoucí a vzpomínky čerstvé (Zj 2,5). Je to církev, která znala dobu apoštolů (2,2) a jíž byla právě svěřena pochodeň. Je to také církev prvních obrácených pohanů. Nový křesťan, který přichází z daleka, se musí mít na pozoru před pýchou a rozpomenout se, odkud vyšel (2,5). Tak zní výstraha apoštola Pavla Římanům (11,18)... Jde o církev samotných počátků křesťanské éry (přibližně 31-100).

Avšak tato církev, přestože je tak blízká zdrojům pravdy, je ohrožována zblouděním. Už zmínka o tom, že ten, "který drží sedm hvězd" (Zj 2,1), "se prochází mezi sedmi zlatými svícny", prozrazuje jeho nepokoj. Jde o neklidné chování toho, který si dělá starost. Stejné sloveso (peripatein) používá Petr, když popisuje chování satana, který se dostal do úzkých (1 Pt 5,8; srov. Jb 1,7 v Septuagintě). První církvi je vlastně vyčítáno, že její oheň netrval déle než plamen svíčky: "Už nemáš takovou lásku jako na počátku."(2,4) Z toho vyplývá naléhavá výzva k pokání: "Navrať se a jednej jako dřív." (2,5)... A toto doporučení vychází z upozornění: "Rozpomeň se... ne-li, pohnu tvým svícnem z
jeho místa. (2,5) "Jestli se neobrátíš," světlo bude svěřeno někomu jinému, opakuje proroctví. Nic tedy není definitivní. Jakkoli byla prvotní církev čistá, může dokonce i ona pozbýt svého světla. Skutečnost, že církev byla založena Bohem a své první kroky činila po jeho boku, nezaručuje její budoucnost. Církev může vždycky klopýtnout. Může dokonce padnout a nakonec vidět, jak je jí odebráno poslání, které jí bylo svěřeno. To je ovšem tvrdá lekce k zamyšlení pro zastánce instituce za každou cenu. Riziko zbloudění a odpadnutí visí ve vzduch stále, protože církev není Bůh. Nestačí tedy být jejím členem, abychom si byli jisti svým spasením; "ani v církvi není spása".

A přece dopis nekončí tímto varovným hodnocením. Přes svá první klopýtnutí si církev uchovává svou náročnost a přímost. "Nenávidí skutky Nikolaitů (Zj 2,6) a tato nenávist je o to chvályhodnější, že je v souladu s tím, co vůči nim pociťuje Bůh, který je rovněž nenávidí.

Zlo, které ohrožuje první křesťanské společenství, nese rysy Nikolaitů. Jedná se tu o učedníky Mikuláše, jehož jméno kniha Skutků (6,5) zaznamenala jako jednoho z proselytů z Antiochie, jednoho ze souswedních sborů. Nevíme přesně, zda se Mikuláš stal bludařem, nebo byl špatně pochopen svými učedníky. Ať to bylo jakkoli, díky svědectví církevních otců dnes víme, že se tito Nikolaité vyznačovali nevázaným životem (viz zejména Hippolytos /zemřel r.235/, Adv. Haereses 7,24 a Epifanos /zemřel r.403/, Adv. Haereses 1,2.25). Špatné pochopení Pavlova učení o zákoně a milosti je vedlo k odmítnutí všech požadavků zákona. Jelikož milost osvobozuje od zákona, věřili, že křesťan je svobodný k tomu, aby se oddal pozemským vášním.

Tento argument byl o to přesvědčivější, že byl podporován dualistickou filosofií. Tělo podléhá zákonům tělesnosti a zla, vymyká se tedy kategoriím ducha. Se svým tělem si můžeme dělat, co chceme. Pouze duch je důležitý. V dialektice milost - zákon tento způsob myšlení předpokládá, že tělem, oblastí zákona, je opovrhováno, zatímco duše, oblast milosti, je velebena.

Důvěřujeme-li prorockému svědectví tohoto dopisu, pak se zřejmě první kvas odpadlictví týkal zákona a antropologie. Zákon je odmítán kvůli milosti a tělo kvůli duchu. První křesťané odolali tomuto dualistickému pokušení. A Bůh je za to chválí. Protože odmítnout zákon znamená odmítat Boha, který se zjevuje a projevuje v etických rozhodnutích našeho života. A odmítnout tělo znamená odmítat Boha stvoření a života."
(Křik nebes, str.34-35)


Jméno odvozeno od "myrha", pryskyřice k balzamování mrtvých.

Doba pronásledování
přibližně 100 - 313 po Kr.

Zj 2,8 - 11:"Andělu církve ve Smyrně piš: Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ: 9  "Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat; vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův! 10  Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. 11  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží."

"Druhá etapa nás přivádí do Smyrny, vzdálené přibližně 50 km od Efezu. Velké obchodní město oslňovalo svou krásou a bohatstvím a proslavilo se svou velkou ulicí, která byla celá dlážděná zlatem. Jde o jedno z mála měst antiky, které bylo pečlivě naplánováno a zcela zrekonstruováno. Bylo založeno Řeky v r.1000 př.Kr. a zničeno Lýdy v r.600 př.Kr. a pak zcela zmizelo z mapy své doby. Bylo znovu vzkříšeno o čtyři století později Lysimachem, jedním z kapitánů Alexandra Velikého. Zázrak jeho obnovení je v paměti Janových současníků. A není tedy náhodné, že důraz v dopisu do Smyrny je kladen na smrt a vzkříšení. Autor tohoto dopisu se představuje jako ten, který přešel ze smrti do života (Zj 2,8). Adresáti dopisu jsou vydáváni na smrt, ale je jim zaslíbeno, že znovu získají život (Zj 2,10.11). Samotné jméno Smyrna, odvozené od slova "myrha", pryskyřice používané k balzamování mrtvých, připomíná okolnosti pohřbu.
V pozadí narážky na původ města Smyrny připomíná dopis také strastiplnou dobu křesťanských mučedníků, kteří byli pronásledováni a uvrhováni do vězení, ale zůstali přece věrni až do smrti. A nebylo to pouze vězení a smrt, které je sráželo k zemi. Právě tak je ničila bída a chudoba. Křesťanství ještě nedosáhlo stavu bohatství, který bude později vystavovat na odiv jako známku své slávy a božské přízně. ... Je to doba neúspěchu. První křesťané - původem většinou z nejnižších tříd a často oběti plenění pohanské lůzy - se velmi uboze vyjímali v bohatém městě Smyrně. Byli ohrožováni na všech frontách, zvenku stejně jako zevnitř.

Byla to doba pronásledování (100-313 po Kr.).Ze strany pohanů byla každá záminka dobrá. Podezřívali je dokonce z kanibalismu - kvůli obřadu večeře Páně, při které se přijímalo to, co představovalo Ježíšovo tělo a krev. Podezřívali je také z oddávání se nevázaným orgiím při agapé, setkáních, které oslavovali bratrskou lásku. Vyčítali jim jejich ateismus, protože uctívali neviditelného Boha. Stát jim nedůvěřoval a stále znovu uváděl v pochybnost jejich politickou loajálnost, protože odmítali nazývat císaře svým Pánem. Proslýchalo se dokonce, že předpovídali konec světa ohněm. Obviňovali je tedy ze žhářství a sám Nero nemeškal zneužít těchto pomluv. Jako opravdoví vyděděnci měli křesťané všechny předpoklady k tomu, aby se stali předmětem pohrdání a nenávisti o to víc, že je přirovnávali k Židům, jejichž náboženství bylo nepopulární a nenáviděné. Křesťané byli zároveň oběťmi antisemitismu své doby.

(Smyrna ... pokračování)

Ani ze strany Židů nebyla situace o mnoho lepší. Židé se nedívali vždy příznivě na ty horlivce vyznávající Mesiáše, který podle nich už údajně přišel. Někteří Židé tuto novou sektu horlivě pronásledovali. Saul z Tarsu, pozdější apoštol Pavel, je toho markantním příkladem (viz Sk 7-9). Dopis do Smyrny jim vyčítá tyto pomluvy a vytýká jim, že nejsou pravými Židy: "říkají si židé" (Zj 2,9). Tato zmínka je významná, protože ukazuje že křesťané se ještě považovali za odloučené Židy. ... Byla to ještě doba, kdy se křesťané cítili být blíže Židům než pohanům. Křesťanský antisemitismus se ještě nezrodil. ...

Pronásledování zesílilo zejména za vlády Diokleciána, kterou historikové nazývají "éra mučedníků" (viz P.Auge, "Dioclétien", v Larousse universel, 1948, s.551). Ediktem v r.303 císař nařídil, "aby křesťanská společenství byla rozpuštěna, jejich kostely zničeny a biblické rukopisy spáleny" (C.Grimberg, Histoire universelle, vol.3: Rome, ĽAntiquité en Asie orientale et les grandes invasions, Vervies, 1963, s.284). Velký počet křesťanů zaplatil za svou věrnost životem. Mnozí byli donuceni k otroctví. Z té doby se dochovala jména mučedníků, kteří se později stali nejuctívanějšími svatými církve.

...Poslední z těchto velkých pronásledování skončilo roku 311 a v roce 313 císař Konstantin veřejně vyhlásil edikt, který dal křesťanům právo znovu zorganizovat své sbory a prožívat své náboženství v plné svobodě.

Povšimněme si zajímavé skutečnosti, že toto zuřivé pronásledování trvalo deset let - přesně tak dlouho, jak je to předpověděno v dopise do Smyrny (Zj 2,10), použijeme-li pravidlo prorockého výpočtu času (jeden den = jeden rok). Pokud jde o jazyk, je symbolický. V biblické a židovské tradici je číslo 10 často užíváno v duchovním smyslu k vyjádření myšlenky zkoušky. Vzpomeňme na Daniela zavázaného k desetidenní zkoušce (Dan 1,14.15)....Ale při tom všem se nejedná jen o zkoušku. Slovo samo o sobě už přináší naději. Ohlašuje na obzoru cosi nového a dokonce předpokládá odměnu. Neúspěch a smrt tedy nebudou mít poslední slovo. Koruna vítěze (stefanos) je vyhrazena mučedníkům víry (Zj 2,10)....



Text ovšem nemá v úmyslu přislíbit nesmrtelnost duše, tak drahé řecké filosofii,která si později najde své místo v židovsko-křesťanské tradici. Následující verš upřesňuje a vysvětluje, že "druhá smrt jim neublíží" (Zj 2,11). V celé Bibli se tento výraz vyskytuje pouze ve Zjevení (Zj 20,6; 21,8). Rabínská literatura - a zejména targúm - to také potvrzuje. Ve všech těchto textech označuje "druhá smrt" smrt zlovolníka, která je definitivní, smrt bez naděje na vzkříšení. Dále Zjevení (20,6) osvětluje tento výrok tím, že hovoří o dvojím vzkříšení. První vzkříšení se týká spravedlivých při příchodu Ježíše Krista. Druhé vzkříšení se týká zlovolníků. Pouze první vzkříšení vede k věčnému životu. To druhé naopak končí věčnou smrtí. Jinak vyjádřeno: všichni prožijí první smrt, ale pouze zlovolníci poznají druhou smrt (pravděpodobně na tyto dva typy mrtvých a vzkříšení Daniel /12,2/ naráží).

Zaslíbení pro mučedníky ze Smyrny, že nebudou trpět ve 2.smrti, tedy znamená zaslíbení naděje na skutečné vzkříšení, to jediné, které vyústí ve věčný život. Tím jsou mimochodem smeteny dualistické koncepce této doby. Posmrtný život není pro Bibli dán nesmrtelností duše. Pouze zázrak vzkříšení, který předpokládá úplnost bytosti, umožňuje přístup k věčnému životu."
(Křik nebes, str.35-38)


Jméno znamená "citadela" a "slavné město".

Doba kompromisů
přibližně 313 - 538 po Kr.

Zj 2,12 - 17:"Andělu církve v Pergamu piš: Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč: (13)  "Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův. Avšak pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan. (14)  Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, (15)  tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů. (16)  Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst. (17)  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává."

"Cesta pokračuje na sever, nacházíme se přibližně 35 km od Smyrny. Následující nádherné a majestátní město se tyčí na kopci a opravdu si zasluhuje jméno Pergamos, které znamená "citadela" a "slavné město". Ačkoli se nacházelo stranou velkých obchodních a dopravních tepen, bylo přesto považováno za asijské velkoměsto. Řecký geograf Strabón (58 př.Kr. - 25 po Kr.) ho nazýval "věhlasným městem" a římský historik Plinius (23-79 po Kr.) ho považoval za "nejslavnější asijské město". Zřejmě proto, že Pergamos ke svému renomé politického centra přidával po dobu čtyř staletí ještě svůj věhlas v oblasti kultury a náboženství. Právě tady se vyráběl pergamen, jehož jméno je odvozeno od jména Pergamos. Se svými dvěma sty tisíci svitky pergamenu knihovna v Pergamu soupeřila ve své době s alexandrijskou knihovnou. Město bylo také proslavené svým náboženským životem. Jeho nemocnice a chrám Aeskulapa, boha uzdravení, přitahovali každoročně tisíce poutníků, kteří přicházeli ze všech koutů světa, jak o tom svědčí nesmírná rozmanitost mincí, které byly objeveny archeologickými výpravami.

Město Pergamos odráží situaci třetího období církve v dějinách. Oproti předchozím církvím se vyznačuje úspěchem a slávou. Křesťané v této době již nežijí v
opovržení. Doba mučedníků minula. Hovoří se o ní jako o době minulé, "o dnech Antipa", toho věrného svědka, který byl vydán na smrt (Zj 2,13). Doba Pergamu je naopak ve znamení usídlení a prosperity (od 4. - 5. stol. po Kr.).

Slávy Pergamu však nebylo dosaženo beze škod. Dopis vypovídá o praktikách, které připomínají jednání Balaáma, pohanského proroka ve službách moábského krále, který svedl celý izraelský lid k synkretismu (Nu 25,1-5). Balaám, jehož jméno znamená "pustošit lid", pochopil, že kompromis je tou nejlepší metodou jak "pustošit" a ničit vyvolený lid. Existenci Izraele jako Božího svědka účinněji než pronásledování a smrt ohrozilo vnášení cizorodých prvků. Kompromis se zlem se ukázal být nebezpečnější než úplná nepravost. Rozpoznat nepřítele, pokud zůstává přede dveřmi, je snadné. Avšak v okamžiku, kdy pronikne do vlastních řad, stává se situace natolik nepřehlednou, že je nemožné ho odhalit. To je jeden z charakteristických rysů této církve. Pohanství a omyl se poprvé mísí se svědectvím pravdy. Od doby Efezu došlo k určitému vývoji. Prvotní církev byla chválena za svou nenávist vůči Nukolaitům. Nyní jsou Nikolaité uvnitř církve. "I ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů." (Zj 2,15) S dílem Baláma, "pustošitele lidu", se spojuje dílo Nikolaitů, jejichž jméno znamená "dobyvatel lidu". V těchto dvou jménech zaznívá stejná předtucha.

Dějiny dokazují tuto dobu kompromisů. Aby církev upevnila své politické základy, stala se přizpůsobivou a otevřenou - dokonce se sjednocuje s politickou mocí. Vyhlášené cícařské dekrety odráží tohoto ducha a tuto novou snahu církve. Jeden příklad z mnoha dalších - nedělní odpočinek, den slunce Římanů, nahrazuje sobotní odpočinek, den přikázaný izraelským Bohem a zachovávaný prvními křesťany. Zřetelně to vysvítá z konstantinovského dekretu na laodikejském koncilu: "Ať se křesťané nechovají jako Židé, kteří v den šabatu (= v sobotu) nepracují. Ať všichni mladí, obyvatelé měst a všechny cechy přestanou pracovat ve velebný den slunce (= v neděli)." (Kánon 29 laodikejského koncilu /W. Rordorf, Sabbat et dimanche dans ľ Eglise ancienne, s. 49)


(Pergamos ... pokračování)

Tento kompromisní rys byl zaznamenán již prorokem Danielem, a to dvakrát - ve vidění sochy a čtyř zvířat. Ve vidění sochy (Da 2) byla církev představena hlínou, symbolem duchovní a náboženské dimenze, smíšenou se železem, symbolem lidské a politické moci. Ve vidění čtyř zvířat se objevuje ve formě rohu, symbolem politické moci, spojené s lidskou tváří, symbolem duchovní dimenze (Le soupir de la terre, s. 48-53 a 149-160)

Rozpoznáváme zde stejnou kritiku jako v dopisu do Smyrny, jež je vyjádřena ve výzvě k pokání. Ostrý meč, který vychází z úst Syna člověka (Zj 2,16), představuje Boží slovo, které rozsuzuje a které odděluje omyl od pravdy. Zaslíbení, které je odměnou vítěze, "skrytá mana" a "bílý kamének" (Zj 2,17), odráží stejnou myšlenku. Připomínka many je spojena se vzpomínkou na vyjití z Egypta, avšak v perspektivě zaslíbené země. Tento chléb z nebe seslaný Bohem (Ex 16,15; Ž 78,25) se stává znamením naděje. Podle jedné staré židovské legendy při pádu Jeruzaléma a zničení chrámu v 6.stol. pr. Kr. si samotný prorok Jeremjáš pospíšil ukrýt nádobu s uchovanou manou do archy úmluvy (Ex 16,33.34; Žd 9,4) a až při příchodu Mesiáše a jeho království bude znovu nalezena, bude možné ji opět jíst (Mekhilta 16,25; srov.2 Baruch 29,8; Hagigah 12b). Podle této tradice tedy až na konci času bude zjevena totožnost vyvolených. Nyní oni a viditelné společenství církve nemusí být jedno a totéž.

Jde o stejné naučení, které je zaznamenáno v symbolice bílého kamínku, na kterém "je napsáno nové jméno" (Zj 2,17). Tento odkaz na bílý kamínek je inspirován soudním řízením řecko-římských soudů. Bílé a černé kamínky byly používány dobovými porotci k oznámení rozsudku. Bílá označovala zproštění viny a černá odsouzení. Obdržet bílý kamínek tedy znamená obdržet jistotu spasení. Pokud jde o "nové jméno" udělené Bohem, jde o znamení nového stvoření, nového narození shůry a o znamení nastoupení nové cesty.

Tak se z Abrama stal Abraham, jehož jméno zvěstovalo zaslíbení početného lidu (Gn 17,5). Jákob se změnil v
Izraele - zápasníka s Bohem (Gn 32,28), jako předzvěst nového osudu, který ho čekal. Dokonce i místa mohou projít touto proměnou. Jeruzalém dostává nové jméno "Hospodin - naše spravedlnost" - jako záruku věčné přítomnosti Boží uprostřed svého lidu (Jr 33,16). Stejným způsobem věrní z Pergamu dostávají "nové jméno", jež přesahuje veškeré lidské chápání. Je to jméno, "které nikdo nezná" (Zj 2,17). Bible a židovská tradice tak hovoří o jménu samotného Boha, jež je nevyslovitelné a kterého nelze uzavřít do nějaké formulky (viz Ex 3,13-15; srov. Gn 32,29.30; Sd 13,17.18; odkud zákaz pronášet Boží jméno - viz Babylónský talmud, kid 71a; M. Sanhedrin 10,1). Ostatně to je vysvětlení, které je podáno v dalším dopise: "Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha... a napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma... i jméno své nové." (Zj 3,12) Toto "nové jméno" tedy není nic menšího než jméno samotného Boha, "mé nové jméno", které se zaměňuje se jménem "nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe" (Zj 3,12). Znovu nacházíme stejnou rovnici v samotném středu knihy Zjevení. Boží vyvolení, obyvatelé nového Jeruzaléma, v počtu 144 000, také obdrží jméno, které je totožné se jménem Božím (Zj 14,1; srov. 22,4).

Na počátku dopisu byli ještě věrní průkopníci označeni jako ti, kdo se drželi Božího jména (Zj 2,13). Nyní, na konci dopisu, jsou zachránění z Pergamu odměněni tím, že Boží jméno obdrží. Právě to je odpovědností Izraele: nést Boží jméno. Boží lid je povolán k tomu, aby se stal pro druhé viditelným znamením neviditelného Boha. Tomuto požadavku odpovídá Antipovo jméno, protože znamená "představitel otce". Poslání syna spočívá v nesení jména otce a v jeho představování během jeho nepřítomnosti. Nyní tedy rozumíme, proč je toto jméno známé jen těm, kdo ho obdrží. Jestliže jsou vyvolení z Pergamu jedinými, kdo znají Boží jméno zapsaném na bílém kamínku, je to právě díky osobnímu vztahu, který mají s Bohem. A tato podmínka prozrazuje povahu těchto vyvolených: jsou skryti mezi všemi ostatními. V pergamonské době začíná viditelná církev ztrácet svou identitu a své poslání nositelky Božího jména."
(Křik nebes, str.38-41)


Název tvoří dvě slova, znamenající "oběť" a "pokračující".

Doba středověkého temna
538 - 1563 po Kr.

Zj 2,18 - 29:"Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov: (19)  "Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více. (20)  Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách. (21)  Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. (22)  Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; (23)  a její děti zahubím. Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů. (24)  Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. (25)  Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. (26)  Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: (27)  bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet (28)  - tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce. Tomu, kdo zvítězí, dám hvězdu jitřní. (29)  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."
"Dopis nás nyní vede na východ, přibližně 55 km od Pergamu. Thyatiry jsou jen zdánlivě nejméně významným ze všech sedmi měst. Plinius je hodnotí jako "průměrné město". A přesto právě jemu je adresován nejdelší dopis a nejvážnější obvinění, jen velmi málo chvály (Zj 2,19), zato ale dlouhá výtka, která zabírá téměř celý dopis (2,20-27).

Zatímco první církve ještě zachovávaly určitý odstup od zla, počínaje Pergamem dochází ke změně. Zlo se v Pergamu usídlilo. V Thyatirách se situace ještě zhoršuje - proniká zde vším a církvi dokonce vládne. V Pergamu bylo odpadnutí znázorněno rysy pohanského proroka Balaáma, jehož vliv působil pouze zvenčí. V Thyatirách odpadnutí vládne. Představuje se v podobě vládnoucí královny. Připomínka Jezábel (Zj 2,20) není náhodná. Manželka Achaba, krále Izraele, byla původem Féničanka a "dcera Etbaala, krále Sidóňanů" (1 Kr 16,31), který byl podle tradice knězem Baalova a Aštéřina kultu (viz JosefusFlavius, Starožitnosti, VII, XIII, 2). Bible ji líčí jako mocnou vládkyni, která krále i izraelský lid svedla k Baalovu kultu. U jejího stolu bylo vydržováno 450 proroků kananejského boha. Vynikla svou horlivou nenávistí proti proroku Elijášovi a proti všem, kdo chtěli zůstat věrni JHWH. Její vliv dokonce přetrval vládu krále Achaba a zasáhl až do období vlády jejích synů a její dcery, pověstné Atalji (2 Kr 8,18.26; 10; 11)

(Thyatiry ... pokračování)

Portrét Jezábel odhaluje charakter nové církve. Odpadlictví se nyní stává oficiální a sídlí na nejvyšších místech; splývá vlastně s mocí církve. Je to doba, kdy se církev přetváří v politickou instituci a stává se mocí královské povahy (6.stol.). Není náhodné, že město Thyatiry bylo známo výrobou purpurové barvy - barvy královské (1 Makab 8,14; Homér, Ilias, 4,141-145) a kněžské (Ex 25,4; 28,5.6; 39,29; Josefus Flavius, válka, 5,5:4) Vzpomeňme na Lydii z Thyatir, která se živila obchodováním s purpurem (Sk 16,14.15.40)

Thyatiry jsou také městem zasvěceným kultu Tyrimna (boha slunce), který se později stal kultem římského císaře. S projevem jisté ironie se odesílatel tohoto dopisu Thiatirám představuje jako zářící osobnost, s očima "jako planoucí oheň" a nohama "jako zářivý kov", jako by chtěl zdůraznit bledost thyatirského boha slunce a zároveň odhalit jeho nadutou domýšlivost. Stejné poselství se objevuje znovu na konci dopisu. Železná berla, kterou mají být paseny národy (Zj 2,26.27), je dána do rukou Boha Otce a Syna. Jedná se o citaci z 2.žalmu (v.8.9). Jde o mesiášský žalm, který hovoří o vládš Krále - Mesiáše, jenž vládne nad národy. Vláda Jezábel je uzurpací Boží vlády. Je to tedy doba, kdy se církev zmocňuje Boží autority.

Obvinění je vážné. Týká se však nás všech. "Všechny církve" (Zj 2,23) jsou tímto dopisem osloveny. Neboť toto pokušení hrozí všem. Často se stává, že Boží svědek zapomene a nahradí nakonec předmět svého svědectví sebou samým. Je to riziko každého náboženství a všech proroků. Tradice a instituce se stavějí před pravdu, která je uvedla v jejich úřad. Všem Božím svědkům hrozí nebezpečí, že se postaví na Boží místo. A pokaždé, když k tomu dojde, projeví se to netolerancí a masakry. Vláda Jezábel vynikala právě pronásledováním a masakrováním věrných JHVH. To je tvář Thyatir, církve - instituce středověku, která začíná ve chvíli, kdy se v roce 538 oficiálně ustavuje, v roce, kdy je zneškodněna poslední ariánská hrozba (viz Le soupir de la tere, s. 266), a uzavírá se roku 1563 tridentským koncilem. Inkvizice, křížové
výpravy, hranice - nikdy v lidské historii nebyla náboženská netolerance tak zuřivá a tak dlouhá. Chápeme Boží hněv a oznámení jeho soudu - "velikého soužení" (Zj 2,22). Církev za svou netoleranci draze zaplatí. K tomu se ještě vrátíme.

Je však třeba poznamenat, že to nejsou thyatirští muži a ženy, na které se dopis zaměřuje: je to církev u moci, církev jako instituce uzurpující Boha. I uvnitř Thyatir zůstávají však věrní muži a ženy. Nepoznali "hlubiny satanovy" (Zj 2,24). Zde se jedná o idiomatický výraz, který počítá s tím, že čtenář zná opak, "hlubiny Boží", který nacházíme v 1.Korintským 2,10 a označuje ty, kteří svou inspiraci zakládají spíše na Duchu shůry než na "moudrosti lidské" (1 K 2,5). Jako za časů Jezábel jsou i tady ti, "jejichž kolena nepoklekla před Baalem" (1 Kr 19,18) a zůstali věrní Duchu. Dopis poukazuje na tytu výjimky a chválí je nejvyšším možným způsobem. Paradoxně jde o církev, která je tou nejctnostnější. Jsou jí přisouzeny čtyři vlastnosti: láska, víra, věrná služba a vytrvalost (Zj 2,19). A co víc, tato církev zaznamenává pokrok ve svých skutcích. Efezu bylo vyčítáno, že zapomněl na své první skutky (Zj 2,5). Thyatiry se mohou naopak vykázat skutky, kterých je čím dál více (Zj 2,19). Je to církev svatého Františka z Assisi, svatého Ludvíka, který zakládal školy, první nemocnice a univerzity. Je to také a zejména doba prvních výzev k reformě a k pokání. Vzpomeňme na Piera Valda (1140-1217) v Itálii, na Johna Wycliffa (1320-1384) v Anglii, na Jana Husa (1369-1415) v Čechách. Myslíme také na Luthera (1483-1546) v Německu. Všichni tito muži a tato hnutí , která šla proti proudu, slyší povzbuzení: "Pevně se držte toho, co máte, dokud nepřijdu." (Zj 2,25)

Opravdu není lehké stát v davu, který se žene vpřed. Není lehké myslet a milovat v čase temnoty a netolerance. Jedinou útěchou je tedy naděje, ujištění o tom, že se temnoty brzy rozplynou. To je poselství vyjádřené v zaslíbení "hvězdy jitřní" (Zj 2,28), poslední hvězdy noci, která ohlašuje příchod rozbřesku."
(Křik nebes, str.41-43)


Význam slova je "zůstatek", "ostatek".

Doba reformace
přibližně 1563-1750 po Kr.

Zj 3,1 - 6:"Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: "Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. (2)  Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; (3)  rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. (4)  Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. (5)  Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. (6)  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

"Přibližně 45 km na jih od Thyatir se táhme ve dvou úrovních, odtud také jeho jméno v množném čísle (Sardeis v řečtině), město Sardy. Město se původně tyčilo na náhorní plošině přibližně ve výšce 1500 metrů a později, v době svého rozkvětu, se rozšířilo kolem skalnatého výběžku na jeho svahy a do údolí. Na první pohled svědčí i topografie Sard o úpadku města, který poznamenal jeho historii. Sardy jsou dokonalým příkladem protikladu mezi minulou slávou a ubohou přítomností. V Janově době už Sardy mohly jen vzpomínat na slávu dávných časů. Před 500 lety patřily mezi nejprestižnější města světa. Jejich posledním králem byl bohatý Krésus (kolem r. 560-546 př.Kr.). Právě za vlády Krésa upadlo město do ruk Kýra. Sebejistý, nabubřelý Krésusuprostřed pohodlí svého bohatství a snadného života, se prostě nechal překvapit. Když se Kýrovi vojáco objevili na vrcholku kopce, našli ležení bez hlídek. Město bylo zcela otevřené a vysané na milost nepříteli. Od té doby ztratily Sardy svoji suverenitu a
staly se pouhým přeludem města. Dřívější hrdá pevnost, která uchvátila a pokoušela Kýra, se v Janově době stala památníkem starých zašlých časů, obyčejnými troskami dobrými jen k tomu, aby živily nostalgii obyvatel Sard a bolestně jim připomínaly cenu za jejich nedostatek bdělosti.

Výzvy dopisu se ispirují dramatem dějin města. Vyniká mezi nimi výzva ke vzpomínce: "Rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání." (Zj 3,3) A četné ozvěny dopisu do Efezu naznačují hnutí návratu k této první etapě historie křesťanství. Autor listu se představuje stejným způsobem jako v dopisu do Efezu - "ten, který má sedm hvězd" (Zj 3,1; srov. 2,1). Je to také spolu s Efezem jediná církev, které je dáno něco "mít". Přes všechny výtky z obou dopisů slyšíme, že tyto dvě církve něco "mají". Stejné řecké slovo alla ("a přece", Zj 2,6; "avšak", 3,4) představuje v obou dopisech pochvalu, která kontrastuje s výtkami. Obě církve dostávají stejné zaslíbení života, "strom života" pro Efez (Zj 2,7), "kniha života" pro Sardy (3,5). V obou je předzvěst slavnostního setkání, hostiny s Bohem. V dopise do Efezu je hostina zobrazena jezením ze stromu života (2,7), v dopise do Sard bílým šatem (3,4.5). Je zřejmé, že bílý šat symbolizuje čistotu, tak jak to naznačuje kontext: "nepotřísnily svůj šat" (Zj 3,4). Ale bílý šat také souvisí se svátkem a pokrmem, kterým se slaví (Kaz 9,8). Obléknout se do bílého šatu znamená oddat se slavnostní náladě, tedy jakousi předchuť slavnostní hostiny s božským hostem. Sardská církev se zapsala do historie křesťanství hnutím návratu k pramenům. Je to období reformace. Dávné pravdy jsou znovu objeveny. Rozpomíná se na jedinečné poselství Bible - na to, co "jsme slyšeli a přijali" (Zj 3,3). Boží slovo je opět předmětem pozornosti věřících. Mysl se otevírá a lidé znovu touží studovat. Reformátoři umožňují přímý přístup k pramenům. V otázce pochopení Božího slova nejsou již lidé závislí na knězi nebo na tradici. Studium řečtiny a hebrejštiny dochází opět cti. Vznikají první hebrejské mluvnice.

(Sardy ... pokračování)

Toto hnutí však velmi rychle ustrnulo. Církev opět vytváří svou vlastní tradici a svou vlastní věrouku. Snaha správně uvažovat, která převažuje v protestantské scholastice, dostává přednost před osobním vztahem a spojením s Bohem. Církev dokonce znovu upadá do netolerance. Také protestanté mají své inkvizitory a své procesy. Kalvín odsuzuje na hranici vědce jako Michela Serveta, který se odvažuje myslet jinak. Luther se angažuje v protikatolických a protižidovských fraškách a odsuzuje k vyhubení všechny, kdo ho nenásledují. Oběťmi náboženských válek, které se šíří v Evropě, tedy nejsou jen protestanté. I zde jsou páchány zločiny ve jménu Božím. Protestantská církev - stejně jako církev katolická, proti které bojovala - si přisvojuje moc a nakonec také ustrne jako ctihodná instituce. Vyjádřeno jinak: začíná zapomínat, na co se sama rozpomněla, a sama nebezpečně upadá do toho, co kritizovala.

"Ti, kdo si nepřipomínají historii, jsou odsouzeni k tomu, aby ji sami opakovali." Počáteční bdělost nebyla dodržena. Městské hlídky opustily své brány. Chápeme to již z naléhavého tónu dopisu di Sard a z opakovaných výzev k bdělosti. "Probuď se" (Zj 3,2); "nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu." (3,3)
Výzvy doléhají na Sardy s úderností rozkazů. "Probuď se", "posilni", "zachovávej", "čiň pokání". Důvod tohoto způsobu vyjadřování souvisí s uvolněným chováním těchto věřících, kterým - stejně jako dávným obyvatelům Sard - tento stav vyhovuje.

Naštěstí, uvádí autor dopisu, "několik osob" zachovalo ducha průkopníků. "Nepotřísnily svůj šat (Zj 3,4). Opět je to menšina, která se zachovala. Tato zmínka o zbytku je hluboce zakořeněna v biblické tradici. Od Šéta, třetího Adamova syna, k budovatelům chrámu pod vedením Ezdráše a Nehemjáše, přes patriarchy Abrahama, Izáka a Jákoba, věrné JHVH spolu s prorokem Elijášem, Izraelce vzdorující kultu zlatého telete: svaté dějiny smlouvy Boha s jeho lidem jsou dějinami menšiny zachráněných, kteří přežívají nevěrnost. "Zbytek přežije."

Stejné zaslíbení bylo dáno za časů proroka Elijáše, který z něj učinil jméno jednoho ze svých synů, Šearjašúba (Iz 7,3), aby sloužilo jako znamení lidu, který upadl do spánku. Prorok Jan také využívá jména Sard a slovní hříčkou vyzývá k oživení (stérison) zbytku (Zj 3,2). Ve jménu Sardy zaznívá podoba slova stérison a již tím se vyjadřuje naléhavý úkol zachránit ostatek, jenž je na cestě k zániku."
(Křik nebes, str.44-46)


Filadelfie znamená "bratrská láska".

Doba misionářů a probuzení
přibližně 1750-1900 po Kr.

Zj 3,7 - 13:"Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: (8)  "Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. (9)  Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval. (10)  Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. (11)  Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. (12)  Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. (13)  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

"Sotva 45 km na východ od Sard leží město Filadelfie. Nese stopy po minulých zemětřeseních. Velká sopečná pláň, která s ní hraničí, to oznamuje dokonce ve svém jménu: Katakaumena (spálená země). Město bylo vybudováno za vlády Attaly II. (159-138 př.Kr.) pergamonskými osadníky, kteří se snažili rozšířit řeckou kulturu a jazyk. Za své jméno vděčí město lásce tohoto krále k jeho bratrovi Euménovi. Filadelfie znamená "bratrská láska".
Přesto to není jediné jméno, které město dostalo. Z vděčnosti k Tibériovi, který ho pomohl obnovit po katastrofách způsobených zemětřeseními, přijalo jméno Neocésarea (nové císařovo město). A opět později, za časů Vespasiána (9-79 po Kr.), změnilo své jméno na Flavia z vděčnosti k císaři Flaviovi. Dopis do Filadelfie odráží tuto pohnutou historii. I v tomto případě využívá prorocké vidění historické události pro své poselství. Stejně jako antické město, které ji představuje, i filadelfitská církev byla založena osadníky. Bylo to období misionářů, kteří překračují evropské hranice a vydávají se do Afriky, Asie i do Nového světa (od konce 18. stol. do 19. stol.). Je to údobí obnoveného křesťanství, sice zřejmě naivního, ale znovu objevujícího horlivost a naději dřívějších časů. "Ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel." (Zj 3,8)

Filadelfští věrní tedy kráčejí ve šlépějích sardského ostatku. Také on zachoval slovo. Filadelfie jde dokonce ještě dál. Tam, kde dopis do Sard dodává odvahu k "jeho zachovávání" (Zj 3,3), dopis do Filadelfie oceňuje vytrvalost vyvolených, kteří "zachovali" (Zj 3,8.10). Je zde patrný pokrok. Vytoužené dílo sardské církve je dokončeno za časů Filadelfie. V Sardách je příchod Ježíše Krista přirovnán k příchodu zloděje. Ve Filadelfii je naopak netrpělivě očekáván: "Přijdu brzy." (Zj 3,11) Je to čas obnovy smlouvy s Bohem. Zaslíbení tohoto dopisu připomíná jazyk žalmu 23. Nepřátelé jsou svoláni, aby poznali, "že jsem si tě zamiloval" (Zj 3,9; srov. Ž 23,5).

(Filadelfia ... pokračování)

Vzájemnost smlouvy a lásky je vyjádřena ozvěnou mezi dvěma slovesy" "zachoval jsi" a "já tě zachovám" (Zj 3,10). To je obrat proroků, když hovoří o smlouvě: "Budeš mým lidem a já ti budu Bohem." (Ex 6,7; Jr 24,7; 30,22; 31,33; 32,38; Ez 36,28 atd.) Je to také vyznání lásky z Písně písní: Můj milý je můj a já jsem jeho." (Pís 2,16; 6,3; 7,11) A tento vztah jedinečné a občerstvující lásky je vyjádřen dokonce ve jménu označujícím tuto církev. Filadelfie, což znamená "bratrská láska", jako starobylé řecko-římské město dostává jméno svého pána, které je v tomto případě jménem samotného Boha a splývá se jménem nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe (Zj 3,12).

Církev se tedy v této době vyznačuje nadějí na příchod Božího království. V lidské historii je to pravděpodobně chvíle jeho nejzaujatějšího očekávání. V křesťanském světě - ve Spojených státech, v Německu, ve Skandinávii, ve Francii, ve Švédsku, v Nizozemí očekávaly zástupy věřících se stejnou nedočkavostí na návrat Krista. Jeden historik této doby, John McMaster (1852-1932), odhadl, že "asi milión lidí ze sedmnácti miliónů, které byly ve Spojených státech, prokazují svou přízeň hnutí, a z nich téměř tisíc tvoří kazatelé" (R.Lehmann, Les adventistes du septieme jour, s. 14). A očekávání bylo o to intenzivnější, že se některým zdálo, že biblické proroctví se přesně hodí na jejich dobu. Na základě početních údajů v proroctvích bylo dokonce stanoveno datum: 1844.

Pozoruhodné je, že stejná horečka zasáhla také Židy a podobně muslimy. V židovském světě, v závanu
chasidského hnutí, v srdci Evropy, mnoho věrných Židů očekávalo Mesiáše v roce 5603 (1843-1845) (Machiah Maintenant 46,30.1. 1993, s. 3.). Bahájí muslimové došli ke stejnému závěru. Báb (brána vedoucí ke skrytému imámu, vtělenému Mesiáši) se měl objevit v roce 1160 hidžry, neboli v letech 1843-1844 (viz C. Cannuyer, Les Bahais, s. 11). V ateistickém světě se v této době objevují marxistická hnutí, která vyzývají k pokroku a revoluci a opěvují naději budoucích dnů.

Je to čas velkých nadějí, které převracejí svět. Ještě lépe to chápeme, když slyšíme zvláštní zaslíbení, které charakterizuje tehdejší církev. "Otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít." (Zj 3,8) Tento obraz "otevřených dveří" je objasněn v následující kapitole (Zj 4,1), kde je vidíme "v nebi", jak vedou k Božímu trůnu.

Tyto "otevřené dveře" tedy mají dvojí význam. Představují otevření nového pole působnosti pro šíření evangelia. 19. století bylo dobou, která zažila největší rozmach v historii misie církve. Můžeme je však také vztáhnout k vzrůstající intenzitě biblického a prorockého bádání, jež některé vedlo k objevení plánu v Božím díle spasení. Začíná se přemýšlet o současné roli Krista v nebi.

Čas Filadelfské církve, oznámený otevřenými dveřmi na zemi i na nebi, je tak označen jako doba očekávání a naděje, doba, která oznamuje vysvobození světa."
(Křik nebes, str.46-48)


Laodikea znamená "soud lidu", také "spravedlivý lid".

Doba konce
přibližně 1900 - návrat Krista

Zj 3,14-22:" Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: (15)  "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! (16)  Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. (17)  Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. (18)  Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. (19)  Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. (20)  Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (21)  Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. (22)  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

"Po Filadelfii nás autor knihy Zjevení přenáší 55 km na jih, do Laodikeje, na poslední etapu cesty. Jedná se o naši dobu, naši dnešní církev, ať už jí dáváme jakékoli jméno. Týká se tedy nás všech, kteří žijeme na konci dějin. Doba konce platí pro všechny. Chápeme to už ze skutečnosti, že Laodikea spadá do sedmé etapy. Číslo 7 hovoří o závěru a je to také poslední dopis. Myšlenka konce dominuje celému listu. Je to zřejmé již z toho, jak se autor představuje; Bůh se zde představuje jako "Amen" (Zj 3,14). Je to slovo konce, slovo naplnění všech zaslíbení a všech modliteb. Také prorok Izajáš označil Boha tímto výrazem: "Bůh pravý" (Iz 63,16), dosl. "Bůh Amen" (Segond překládá "Bůh pravdy". Hebrejské slovo "amen" má stejný kořen jako slovo "emet", pravda.) A v obou těchto textech stojí "Amen" v souvislosti se stvořením.

V knize Izajáš Bůh Amen přísahá, že stvoří "nové nebe a novou zemi" (Iz 65,17). V dopisu do Laodikeje se Bůh Amen představuje jako "počátek stvoření Božího". Řeckým slovem arché se překládá hebrejské slovo berešít (počátek) z Gn 1,1 (viz rovněž J 1,1). Bůh konce je také Bohem počátku. Bůh se zde zjevuje jako Bůh, který sledoval běh událostí od jejich samotného počátku až do konce. A protože se historie uzavírá, příchod Boha nebyl nikdy tak blízký. Dopis jej představuje jako stojícího u dveří a
tlukoucího (Zj 3,20), jak se o tom zpívá v Písni písní. Milý, který přichází, se i zde nachází za dveřmi (Pís 2,8.9; 5,5). Ježíš stojí u dveří a to v jazuce Nového zákona znamená, že konec je blízko (viz Mt 24,33; Mk 13,29; srov. Jk 5,9). Zmínka o večeři, která následuje, v sobě nese stejné poselství: "Budu s ním večeřet a on se mnou." (Zj 3,20)

Tento obraz je od dávných dob důvěrně známý a vyjadřuje to, co prožívají lidé, kteří se konečně setkávají. Právě to je pravděpodobně skrytý smysl každého z posvátných jídel, která provázela každý levitský rituál a židovské svátky (Gn 14,18-20; 31,54; Dt 12,5-7.17.18; 14,23.26; 15,20; Ex 18,12; 24,8-11; 1 S 9,11-14; Př 9,1-5). Jde o totéž, co naznačuje žalm 23, když na konci horizontu lidského utrpení vykresluje obraz stolu, prostřeného Bohem, plného lahůdek pro jeho výjimečného a privilegovaného hosta. V Novém zákoně ja na důležitost jídla v Ježíšově službě položen stejný důraz (viz Mt 5,6; 9,11; 22,1-14; Mk 6,35-44; L 13,29). To je také hlavní význam jeho poslední večeře v době seder Pesach, která se stala pro všechny křesťany znamením naděje (Mk 14,25; 1 K 11,26).

Hostina, která končí setkáním Boha a jeho lidu, tvoří jedno z oblíbených témat knihy Zjevení (Zj 2,7; 3,20; 19,7.9;22,2). Naděje, o které Bible hovoří, se zakládá na skutečnosti a je zcela konkrétní. Potěšení z večeře vnímáme všemi svými smysly. Podstata tohoto království nemohla být vyjádřena lépe než slovem večeře. Vůně, dotyky, barvy, chuť - to vše hraje svou roli a přispívá k prožitku, aniž by se hovořilo o přítomnosti toho druhého, který jej obohacuje. Důvěrnost a blízkost vztahu je zde navíc vystižena klasickou formulí manželské smlouvy, podle které oba partneři mají odpovědět: "Budu s ním večeřet a on se mnou." (Zj 3,20) Obraz večeře dobře vyjadřuje důvěrnost. K tomu, abychom to pochopili, je třeba si představit scénu v prostředí starověkého východu. Jedlo se rukama z jednoho talíře, vsedě na zemi. Ti dva se navzájem dotýkali, dělili se, prožívali vše společně. Byl to opravdu akt vzájemného společenství. Setkání s Bohem je tedy očekáváno jako reálná zkušenost, fyzická i historická. Ale kupodivu to není člověk, kdo po něm touží, ale Bůh. Tato touha je zde popsána jako úpěnlivá prosba Boha, který stojí za dveřmi jako nepovolaný cizinec, který tluče a jako ubohý žebrák volá: "Stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas..." (Zj 3,20)

(Laodikea ... pokračování)

Je to Bůh, který se nechává pozvat. Večeře se musí nejprve konat zde na zemi, u nás. Na rozdíl od dveří z listu do Filadelfie se tyto dveře mohou otevřít jen z naší strany: "Otevře-li mi, budu s ním večeřet." (Zj 3,20) Tato Boží prosba uzavírá dlouhou výzvu k tomu, abychom si uvědomili svůj stav a usilovali o změnu (Zj 3,15-19), výzvu o to patetičtější, že Laodikea nepociťuje její potřebu. Laodikea se považuje za spravedlivou, jak o tom svědčí její jméno, které znamená "spravedlivý lid", a jak to ona sama dokazuje: "Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už neptořebuji." (Zj 3,17) Právě to platilo o starověké Laodikeji, která byla proslulá svým bohatstvím a svým bankovnictvím. Když Cicero, římský konzul (63 př.Kr. - 43 př.Kr.), cestoval Malou Asií, zastavil se právě zde, aby si vybral peníze ze svých úvěrových poukázek. Od 2, stol. př. Kr. obyvatelé Laodikeje razili vlastní mince, jejichž líc zobrazoval místní božstva. Laodikea si plně vystačila a nepoptřebovala žádnou vnější pomoc. Historik Tacitus (55-120 po Kr.) byl nadšen, když po známém zemětřesení roku 61 viděl, že město si pomohlo samo, bez přispění římské vlády (Annales, XII,27).

Laodikea čerpala své bohatství také z úrodné půdy a pastvin, kde se pásly ovce, které ji proslavily svou čistě černou vlnou (Strabón, XII, 578). Oděvní průmysl kvetl. Existovala zde krejčovská sdružení. Město bylo také známé svým kolyriem - balzámem, který se vyvážel do celého světa.

Všechno toto bohatství však v sobě mělo skrytu příčinu budoucího nedostatku. Na tomto paradoxu staví dopis svoji výtku. Laodikea si již neuvědomuje, že její poklad už nemá žádnou cenu. Její zlato již nemá hodnotu a její čistota je pochybná. Rada zní: hleď získat "zlato přečištěné ohněm" (Zj 3,18). Vychloubá se bohatstvím svého šatníku, ale prochází se nahá. Rada zní, aby si co nejdříve opatřila oděv a oblékla se. Nejhorší však je, že je slepá a nevidí, že je nahá. Ironie dopisu zasazuje políček směšným snobům, kteří se sebejistě předvádějí - plni iluze, že jsou krásní a
dobře obléknutí -, a ve skutečnosti na sobě nic nemají. Rada zní: sežeňte si kolyrium, které by vám pomohlo, abyste jasně viděli sami sebe.

Veškeré bohatství Laodikeje - tedy její zlato, její oděv, její kolyrium - vše, o čem si myslela, ze to vlastní ve velkém množství a kvalitě, se ukazuje být marné. Důvod jejího omylu je prostý. Vyjadřuje ho rada: "nakup si u mne" (Zj 3,18). Bohatství těchto křesťanů poslední doby je marné a falešné, neboť nepochází od Boha. A situace je o to tragičtější, že o tom nic neví a nadále věří, že jsou bohatí. Zde je pranýřován celý způsob našeho myšlení. Můžeme v něm rozpoznat symptomy naší humanistické a zesvětštělé civilizace, ze které je Bůh vyloučen.

Bohatství, dokonce duchovní a náboženské, se shromažďuje díky úsilí lidského rozumu a výlučně z pozemských kulturních hodnot. Autoři náboženské literatury nikdy nebyli tak plodní a doktoři teologie tak početní. Vyzývat k orientaci na duchovní hodnoty se stalo podezřelým, dokonce i v těch nejzbožnějších kruzích. Už se nevěří na zázraky shora. Království Boží se staví zde na zemi. Instituce nebo církev, není-li to národ, zaujaly místo nebeského města. Politika se zaměňuje za náboženství, rozumování za zjevení a lidské za božské. Toto hnutí si zákeřně našlo svou cestu dokonce mezi ty, kteří se odvolávají na zjevenou pravdu očekávají Boží království. Věroučná znalost "pravdy" a vysoká úroveň duchovního a morálního ideálu způsobují, že si již neuvědomují, kolik toho ještě zůstává k hledání, a proto jsou pyšní a spokojení sami se sebou. Materiální bohatství a úspěch misionářských, administrativních i církevních výkonů zaslepuje. Už nevidíme vlastní bídu. A jestliže i čestně rozpoznáme zlo, není v tom již nadšení. Vedle nevědomí vládne lhostejnost a vlažnost. To je diagnóza dopisu do Laodikeje: "Nejsi ani studený, ani horký..., jsi vlažný." (Zj 3,16) V blízkosti antického města tekly hojné proudy minerálních vod. Obyvatelé Laodikeje byli odborníci na vlažnou vodu.

(Laodikea ... dokončení)

Není třeba udávat jména ani psát vysvětlivky pod tento obraz církve. Každý se v něm může najít. Rysy Laodikeje se odrážejí v těch našich. Dopis do Laodikeje je také "soudem nad lidem" Laodikeje. To je další význam jména této církve. Laodikea znamená "soud lidu". Co tedy má dělat? Podle autora dopisu není třeba hledat odpověď zde na zemi - v promluvách na sympóziích a v hukotu schůzí, nebo dokonce ve hře moci a peněz. Řešení přichází odjinud. Tito falešní laodikejští boháči závisí na falešném nebeském žebráku. Nechávají se pokládat za bohaté. A Bůh odpovídá v roli žebráka, který tluče na jejich dveře a prosí, aby mu otevřeli. Řešení se tedy nachází za dveřmi. Je třeba povstat jako milá z Písně písní a otevřít dveře (Pís 5,5). Tomu, kdo se toho odváží, tomu, "kdo zvítězí", zaslibuje Bůh své celé, nekonečné a vznešené království: "dám mu usednout se mnou na trůn" (Zj 3,21).

Je to ujištění o jiném životním řádu, o jiné vládě, o jiné svobodě v radosti z toho, co jsme sami nezískali. Tomu, kdo otevře tyto dveře zde na zemi, otevře Bůh dveře svého trůnu tam nahoře.

Ihned poté - a to je významné - se vidění zmiňuje o "dveřích otevřených" k Božímu trůnu v nebi (Zj 4,1.2). Existují tedy zřejmě dvoje dveře. Jedny na zemi, na které klepe Bůh, netrpělivě a usilovně. Dopis do Laodikeje zde přejímá obraz z Písně písní: "Slyš, můj milý klepe: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má!" (Pís 5,2) Jestliže věříme, že se jedná o stejný obraz, údery se ozývají velmi silně. Neboť samotný smysl hebrejského slovesa užitého v Písni písní dapag znamená "tlouci prudce". Toto slovo používá Jákob, když vyjadřuje násilí pastýře bijícího své ovečky, aby je přiměl k rychlejší chůzi (viz Gn 33,13). Nejedná se tedy o
něžné a jemné klepání. Je to bušení. A toto Boží zaujetí hovoří o závažnosti situace a o horoucnosti jeho lásky. Otevření těchto dveří záleží na našem chtění. Jsou to dveře našeho srdce. Jde o křesťanství prožívané v těle a čase. Jsou to naše rozhodnutí a naše zápasy. Je to naše odpověď na Boží výzvu, aby vstoupil do našeho života.

Jiné dveře jsou v nebi. Ty může otevřít pouze Bůh; vedou k božímu odpuštění a k jeho království. Křesťanství tedy není pouhým náboženstvím existenciální povahy, etikou nebo emocí, která by se týkala pouze jednotlivce za jeho pozemského života. Království Boží není pouze "mezi vámi" (L 17,21.21). Zjevení rovněž hovoří o jiných dveřích, těch v nebi, od kterých má klíč pouze Bůh. Království Boží je také vesmírné. Dvakrát je zde použit obraz dveří, aby bylo zřejmé, že mezi oběma existuje vztah. Království nebeské začíná už tady na zemi, když otevíráme dveře. Ten, kdo klepe na dveře, to říká jasně: "Vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zj 3,20) Večeře je již zde součástí naší existence. Bůh sestupuje až k nám a toleruje náš jídelní lístek a naši chuť. Jí u našeho stolu. Ale v kontaktu s ním se v nás vytváří a tříbí jiná chuť. Tato blízkost vytváří potřebu jiné blízkosti, opravdovější, reálnější. Jídlo se tedy ochutnává jako pouhý předkrm, který vyvolává chuť na další pokrm - touhu, aby ho sdílel "on se mnou" (Zj 3,20). Čím více žijeme s Bohem tady na zemi, čím více se k němu přibližujeme, tím se pro nás potřeba jeho přítomnosti stává naléhavější, tím více vnímáme vše, co chybí k tomuto pokrmu, a tím více toužíme po jiném světě, po království v nebi. Čím více otevřeme své vlastní dveře zde na zemi, tím více toužíme, aby se pro nás otevřely ty druhé v nebi."
(Křik nebes, str.48-52)




Odkazy k danému tématu:


Videopřednáška "Sedm církví"


Videopřednáška "Sedm cirkvi", Prof. Dr. Walter Veith
- na stránkách YouTube





K dané tématice doporučujeme knihu od
Ellen Gould Whiteové:
Velké drama věků.
K zakoupení v některých internetových knihkupectvích.


                                           nahoru
... zpět na předchozí stranu